Listopad náčelníka Danišoviče

Armádě ozbrojenců, jež v pátek 17. listopadu brutálně zasáhla proti pokojným demonstrantům, velel muž, jehož kariéra je pro konec komunismu příznačná.

Drobnému a přívětivému čtyřiašedesátníkovi slouží paměť skutečně skvěle. Když v kanceláři své bezpečnostní agentury Zenit vzpomíná na dětství, založení rodiny, přihlášku do komunistické strany nebo nástup do služeb Veřejné bezpečnosti, sype z rukávu jedno datum za druhým. A pokud náhodou neví, stačí otevřít sektorovou skříň v rohu kanceláře. Vyskládané diáře za několik desítek let prozrazují, stejně jako pečlivě upravený účes, že tenhle muž má ve věcech dokonalý pořádek. „Podřízení se vždy nejvíc báli právě mé paměti,“ dodává s úsměvem a otevírá koženkový diář s číslem 1989 vyraženým na přední straně.

Datum, které hledá, má pro Čechy zásadní význam. Policejní kordony drtící demonstranty s květinami a svíčkami ze dvou stran, drsné komando červených baretů bijící každého, kdo jim přišel pod ruku, panika a křik. Je to dost zážitků, ale v záznamech Michala Danišoviče je nenajdeme. Události z pražské Národní třídy 17. listopadu 1989 tu připomíná jen nevinná poznámka: „15.00, bezpečnostní opatření Vyšehrad.“ Přitom to byl životní zlom: podplukovník Danišovič tehdy poprvé v kariéře dostal příležitost velet opravdu velké akci. Zásah proti demonstraci českých studentů se mu ale vymkl z rukou a v důsledku přinesl konec komunismu v Československu.

Práce navíc
Narodil se v chudé rodině v malé slovenské vsi, rodiče mu brzy zemřeli a truhlářský učeň a vášnivý chovatel poštovních holubů se o sebe musel od puberty starat sám. Těžká léta ho nakonec přivedla ke vstupu do komunistické strany a po vojně, strávené v Praze, se dal do služeb Veřejné bezpečnosti. Právě vrcholilo pražské jaro, ale pochůzkáře z Letné reformní otřesy míjely.

„Cítil jsem změnu, lidi si z nás začali dělat legraci, což nebylo nic příjemného,“ vzpomíná Danišovič na euforický rok 1968. Po okupaci země jeho kariéru zásadně urychlila loajalita k novému prosovětskému vedení. Prvního září 1968 nastupoval do důstojnické školy, následovalo studium práv a rychlý postup. Po letech strávených na pražských obvodech a u kriminálky byl nakonec Michal Danišovič na jaře 1989 jmenován náčelníkem pražské Veřejné bezpečnosti.

Pro novopečeného šéfa to nebyly lehké časy. Už od srpna předchozího roku oživovaly život v hlavním městě protirežimní demonstrace, které se zmatená komunistická policie pokoušela potlačovat. Danišovič sice kolegy z StB neměl moc v lásce, protože to byli „podrazáci“, rozhánění demonstrantů si ale vyzkoušet stihl. Poprvé v roce 1988, když v roli zástupce pražského náčelníka převzal spoluvelení při zásahu na Staroměstském náměstí během výročí 21. srpna (šéfovi selhávaly nervy). „Žádný příslušník s nimi nemohl sympatizovat,“ vzpomíná dnes na lidi, kteří vycházeli do ulic s umírněnými požadavky větší svobody a demokratických změn. „Přinášeli práci navíc, po večerech, o víkendech, o dovolených,“ vzpomíná Danišovič na dobu před převratem.

Začátkem podzimu 1989 si zajel odpočinout do lázní a na dovolenou. Jen co se po návratu rozkoukal, pozval ho na schůzi nadřízený důstojník ze středočeské správy. Psal se 16. listopad a podplukovník Danišovič se dozvěděl, že nazítří bude poprvé osobně velet „mimořádným bezpečnostním opatřením“ v Praze.

Zabránit a nezasahovat

Nápad uspořádat manifestaci v den 50. výročí nacistického zásahu na českých kolejích vznikl mezi odvážnějšími vysokoškoláky, kteří už v průběhu roku 1989 přicházeli s požadavky omezených reforem a zkoušeli vydávat necenzurované časopisy. Měla to být výjimečná demonstrace. Po sérii nepovolených protestů, které organizovali disidenti a které režim potlačoval silou, usilovali studenti o to získat pro svůj průvod oficiální povolení.

Sami neměli šanci, spojili se proto s předáky pražského Socialistického svazu mládeže, kteří slíbili, že se pokusí kulaté razítko vyjednat. „Dlouze jsme se dohadovali o tom, jestli má cenu vůbec se bavit se svazáky, nakonec zvítězil názor, že ano, aby akce měla větší dosah,“ vzpomínal později v knize Sto studentských revolucí jeden z organizátorů Vlastimil Ježek.

Obávaný šéf pražské KSČ Miroslav Štěpán nejprve nechtěl o povolené demonstraci ani slyšet. Souhlasil až ve chvíli, kdy mu svazáci zaručili, že se pietní pochod nevydá do centra města, ale pouze na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Studenti stáli o pokojný průběh bez policejních obušků a sešli se pro jistotu i s představiteli disentu a domluvilo se, že opozice zůstane tentokrát stranou, aby režimu nedala záminku k zásahu.

Ačkoli byla demonstrace úředně schválená, komunistická policie ji nemohla nechat proběhnout bez kontroly. Příprava na manévry však probíhala chaoticky a odrážela fakt, že mocenské struktury váhají, jak se vlastně k povolené demonstraci postavit.

Důstojník, který podobným zákrokům obvykle velel, odjíždí na služební cestu, úkol padá na muže, který nemá s tak velkou akcí zkušenosti. A především se shora ozývají značně rozporuplné instrukce. Šéf pražské KSČ jedná s šéfem komunistů Milošem Jakešem a shodnou se, že z „politických důvodů“ nesmí dojít 17. listopadu k obvyklému násilnému zákroku vůči demonstrujícím. Na poradě u ministra vnitra je ale zároveň domluvena druhá polovina rozkazu – za každou cestu zabránit tomu, aby se dav dostal do centra Prahy.

Michal Danišovič ten z dnešního pohledu podivný úkol přijal bez výhrad. „Nezasahovat a zároveň nepustit do centra, to nedávalo smysl,“ připouští dnes. „Ale takový byl rozkaz.“ Policejní praktik se prostě pochybnostmi netrápil a večer před osudným datem odcházel na „soudružské posezení v restauraci Zlatý rožeň“, jak připomíná jeho neomylný diář.

S konzumací oblíbeného vína to nepřehnal a druhý den byl v práci už před půl šestou. Volal mu náměstek ministra a chtěl vypracovat seznam sto padesáti nejpilnějších příslušníků VB, kteří zasahují během demonstrací a zaslouží si prémie. Během dopoledne stihl Danišovič ještě přijmout návštěvu příbramského vojenského prokurátora a odjet na kontrolu chodovského okrsku Veřejné bezpečnosti. Pak zavolal domů ženě a ujistil ji, že počítá s večerní oslavou dvacátých narozenin jejich syna.

V 15.00 přešel chodbou pražského policejního ředitelství do malé místnosti, které vévodil bílý služební telefon s červeným lvíčkem uprostřed. Horká linka operačního štábu, která během následujících devíti hodin nepřestane vyzvánět.

Přesčas

Po dvaceti letech víme o zásahu na Národní třídě snad všechno. Fotografie, filmové záběry a vzpomínky na nečekanou tvrdost namířenou proti pokojným studentům (z nich drtivá většina byla členy komunistického svazu mládeže), které šokovaly apatickou českou společnost a odstartovaly změnu režimu, se v médiích připomínají už týdny před aktuálním výročím.

Příběh velitele zásahu Michala Danišoviče je dokresluje připomínkou, že rozbuškou konce komunismu v Československu nebyla jen jeho surovost, ale také neschopnost. Podobně jako socialistické hospodářství znamenalo v realitě vymetené pulty obchodů, policejní stát nebyl kromě perzekuce jednotlivců schopen realizovat rozsáhlejší pouliční akci. „Na operační kombinace nebyl čas,“ říká dnes o průběhu zásahu jeho velitel. „Všechno se seběhlo hodně rychle.“

Nedlouho předtím, kdy v budově naproti hotelu Fórum usedal do křesla velitele řídícího štábu, se nedaleko odtud shromáždilo třicet příslušníků Oddílu zvláštního určení. Šlo v podstatě o vycvičené protiteroristické komando, potlačování demonstrací se ale jeho členové účastnili pravidelně. Jenže v jiné roli než dnes – v civilu a ve dvojicích vytahovali z davu „nejaktivnější jedince“ a předávali je hlídkám u policejních antonů. Během posledního zásahu, 28. října 1989, byli dva jeho členové demonstranty zraněni.

Zpráva sepsaná velitelem o pár dní později navrhuje napříště „zvážit možnost psychologického účinku nasazení příslušníků OZU v oděvu vzor 60 nebo 80 v baretech a s rukávovou páskou SNB, vyzbrojených bílou gumovou tyčí“. První příležitostí ukázat speciální jednotky ve strach nahánějících stejnokrojích byl právě 17. listopad, kdy byl OZU nasazen do akce vedle běžných těžkooděnců. Třicítka československých „comandos“ se speciálním výcvikem a ve značně pomstychtivé náladě byla přiřazena k pohotovostnímu pluku a nepodléhala přímému velení muže, který celou dobu zásahu seděl o několik kilometrů dál izolovaný v kukani operačního štábu.

„Když se demonstranti vydali z Albertova po plánované trase na Vyšehrad, blahopřáli jsme si, že se scénář plní,“ vzpomíná Danišovič na počátek demonstrace. Jenže, jak je dnes notoricky známo, z ohlášené trasy se účastníci po dvou hodinách místo rozchodu vydali do centra. Na velitelství v tu chvíli nastal zmatek. Danišovič neměl informace z terénu a značně zaostával v rozhodování. „Neustále mi někdo telefonoval,“ vzpomíná bývalý náčelník, „zkuste se při tom soustředit na hlášení z radiokomunikace. A když jsem vydal rozkaz, hned zas někdo volal, takže jsem ani neslyšel, jak mé pokyny tlumočili.“ Protichůdné instrukce se měnily v neřešitelný rébus. „Ptal jsem se, jak je máme zastavit, když nesmíme zakročit? Ale nikdo mi to nebyl schopný vysvětlit,“ vzpomíná Danišovič.

Dav skandující hesla o svobodě se mezitím vydal po nábřeží směrem k Národnímu divadlu. V obavách, aby se demonstrující studenti nerozhodli jít k Pražskému hradu nebo budově ÚV KSČ, nechal Danišovič přehradit policejním kordonem most u Národního divadla. Protestující zatočili na Národní třídu. Hrozilo, že dojdou na symbolicky důležité Václavské náměstí, a velitel proto poslal další těžkooděnce do poloviny trasy k obchodnímu domu Máj.

V centru města se pomalu schylovalo k dramatu, Danišovič odešel z řídícího centra na večeři a zavolal ženě, že musejí synovy dvacetiny bohužel oslavit bez něj. Zdrží se dnes v práci déle.

Jiná kategorie frajerů
„Prožíval jsem obrovskou radost,“ vzpomíná na chvíle, kdy o pár kilometrů dál podplukovník večeřel, účastník demonstrace, filmař a později jeden ze studentských vůdců revoluce Igor Chaun. „Dvacet, možná třicet tisíc lidí, kteří jdou městem a chovají se naprosto svobodně. To byl výjev, který nezapomenu. Na všech předchozích demonstracích, kde jsem byl, jsme měli strach, kdy do nás policajti vlítnou, ale tenhle dav se choval úplně bezstarostně. Demonstrace byla přece povolená.“

Rozhodnutí vydat se mimo schválenou trasu sice spoustu lidí odradilo, ale několik tisíc jich došlo na Národním třídu. „Všichni měli obrovskou snahu nevyvolat žádný náznak konfliktu, nedat žádnou záminku k zásahu,“ popisuje Chaun strategii průvodu zastaveného policejním kordonem.

Velitel, který mezitím stále dostával útržkovité zprávy do svého štábu – kromě večeře jej během večera neopustil –, se mezitím ocitl pod tlakem. Ve tři čtvrtě na osm volal Danišovičovu nadřízenému důstojníkovi šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán, který získával zprávy o vývoji manifestace od StB, a žádal okamžitě zasáhnout všemi prostředky. Policisté se rozhodli držet původních instrukcí, ale Danišovič pod tlakem okolností vydal svůj klíčový rozkaz – nařídil sevření davu zezadu, takže z Národní třídy se nedalo odejít. „V jednu chvíli se kordon posunul a natlačil se na nás,“ vzpomíná Kryštof Rímský, který byl tehdy ve svých čtrnácti letech jedním z nejmladších účastníků demonstrace. „Nedalo se skoro dýchat, šířila se panika. Mě naštěstí vzal na ramena kamarád, který stál vedle mě.“

Stres zesílil ve chvíli, kdy se do zákroku naplno vložili muži z Oddílu zvláštního určení. „Viděl jsem je šplhat dolů přes garáže, a protože jsem měl zkušenosti s bojovými sporty, okamžitě jsem pochopil, že tohle je úplně jiná kategorie frajerů než ti kluci se štíty,“ vzpomíná Igor Chaun na dojem, který přítomnost komanda v červených baretech vyvolala. Šéf zvláštního oddílu později vypověděl, že jeho muži se před demonstrací vůbec nedozvěděli, že existuje rozkaz nezasahovat. „Byli naprosto nepříčetní a mlátili všechny kolem sebe,“ dodává Kryštof Rímský.

„Podle mě byli snad něčím sjetí. Takové oči jsem potom viděl už jenom u fotbalových fanoušků, kteří se do bitek dopovali amfetaminem.“ Policie otevřela po straně únikovou mezeru do Mikulandské ulice a prchající lidi bila hlava nehlava, až postupně dav rozprášila. „Mně se podařilo uniknout a dojít o pár ulic dál do Blatničky, kde popíjeli kamarádi,“ vypráví Igor Chaun, „říkal jsem jim, kluci, děje se něco hroznýho, ale oni se smáli, ať si objednám něco k pití. Vůbec jsem jim to nedokázal vysvětlit.“

Zatímco tisíce účastníků a svědků do noci řešily, co brutální zákrok znamená pro budoucnost, velitel zpackané akce usínal spokojeně. Pozdější vyšetřování a analýza radiozáznamů potvrdily těžko uvěřitelnou věc – Michal Danišovič, zavřený v řídícím štábu s uchem na bílém telefonu, se o násilí při akci, které velel, během večera vůbec nedozvěděl. V chaosu, hluku a vypadávající technice se k němu zpráva o bití demonstrantů a čtyřech desítkách zraněných prostě nedostala. Ve 23.00 odjížděl domů s pocitem, že se mu podařilo úspěšně splnit nesplnitelný rozkaz.

Epilog
Byl to zásadní omyl. Veřejné pobouření nad brutálním zákrokem spustilo nejen změnu režimu, ale i volání po potrestání viníků. Podplukovník Danišovič byl 8. prosince zatčen a dva měsíce strávil ve vazbě. U policie vydržel – ovšem mimo službu – až do června 1990. „Prostě mě v tom bordelu zapomněli vyhodit,“ říká dnes s úsměvem. Od známé závodní lékařky si ještě stihl nechat napsat ozdravný pobyt ve Františkových Lázních a právě tam ho zastihla hodinová výpověď. Danišovič se odvolal, protože jeho noví šéfové překročili zákonnou lhůtu dvou měsíců, během kterých se smí provinilec vyhodit okamžitě a bez náhrady.

Vyhrál a od policie odcházel s šesti platy odstupného a služební rentou, kterou pobíral až do penze. Po roce bez práce („každý se mě bál zaměstnat“) si založil bezpečnostní agenturu, která úspěšně funguje dodnes. Jeho soudní proces se táhl deset let a Danišovič od něj odešel s tříletým podmíněným trestem. Odstěhoval se na venkov a konečně se mohl vrátit k dětské vášni, kterou mu léta v uniformě neumožňovala – chovu poštovních holubů.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci