Vždy připraven

Černou tmou klopýtali přes kořeny vzrostlých stromů a s batohy na zádech se vláčeli kamsi do kopců. Přestože byl dvanáctiletý Vašík spíš obtloustlé dítě s mírným odporem ke sportu a fyzickým výkonům vůbec, tehdy mu nadšením bušilo srdce a v očekávání nebývalých věcí poslušně pochodoval za mužem před sebou.

Spolu se spolužákem ho oslovovali romantickou přezdívkou „Šakal“. Po několika hodinách cesty, která začala na potemnělém vlakovém nádraží, dorazili všichni tři poutníci k dřevěné chatě skryté v kopcích, vyzdobené vlajkou s hvězdami a pruhy. Tam je u plápolajícího ohně přivítali ostatní muži a ženy s exotickými přezdívkami.

Osmdesátá léta minulého století tehdy odpočítávala svoji druhou polovinu a pro Vaška začínal jeden z nejdobrodružnějších víkendů, který jako dítě zažil. O vrhání lasem, házení noži nebo nocích strávených pod širákem u plápolajícího ohně zatím četl jenom v indiánkách od Karla Maye. Tady to byla realita. 

„Byl to fakt zážitek. Tehdy jsem začal pravidelně chodit i na schůzky, do té doby mě vůbec nebavily,“ vzpomíná dnes pětatřicetiletý manažer nadnárodní firmy zabývající se výzkumem trhu Václav Tollar. Řeč je o schůzkách dětského pionýrského oddílu na základní škole v Chomutově, který muž přezdívaný „Šakal“ (v civilu Pavel Levočský) vedl a jehož byl Václav členem. Společně s dalšími dvěma miliony dětí mezi šesti a patnácti lety tak patřil k nejmasovější mládežnické organizaci, která kdy na území dnešního Česka a Slovenska operovala.

Její struktura byla okopírovaná podle vzoru z totalitního Sovětského svazu a jejím cílem bylo mít pod kontrolou volný čas dětí od nejútlejšího věku. Podle představ tehdejšího vládnoucího režimu mělo pionýrské hnutí pečovat o „nejmladší generaci pod vedením komunistické strany v duchu idejí socialismu a komunismu a připravovat děti na budování nové společnosti“. Což v překladu znamená: vychovávat poslušné a k totalitnímu státu loajální lidi.

V zásadě se to dařilo; pod křídla mohutné organizace se ale často schovala i činnost, která byla z hlediska režimu těžce nežádoucí. Třeba skauting nebo tramping. Ty sice podle režimních ideologů „rafinovaně zneužívaly přirozený sklon dětí a mládeže k romantičnosti“ a odváděly pozornost dětí od budování socialistické společnosti. Na druhou stranu ale byly trampské výletování nebo skautské soutěžení o to, kdo rozdělá táborový oheň jen za pomocí tření dřev, těmi hlavními lákadly, která děti v pionýru držela.

Děti, schůzujeme!
„V pionýru jsem byl jako každý. Ale spíš jsem trávil svůj volný čas v hudebce. Nebyly za tím žádné ideologické důvody. Pionýr byl pro mě spíš těžká nuda,“ vysvětluje už citovaný Václav Tollar. Jako většinu oddílů v zemi i ten jeho tvořili všichni spolužáci ze třídy na základní škole. V teorii tak spolu měli spolužáci trávit minimálně jednou za týden volný čas, něco si hrát (třeba fotbal nebo šipkovanou) a k tomu nenápadně přibrat půlhodinku ideologického školení nebo přípravy na válku, jako třeba hod atrapou granátu někam před sebe.

V praxi to ale moc nefungovalo. Jednak chyběli dospělí vedoucí, kteří by po práci a zadarmo vytvářeli dětem program (při masovosti pionýra bylo jenom na Chomutovsku potřeba kolem dvou tisíc dobrovolníků), a potom sama pionýrská činnost nebyla dvakrát lákavá. Z velké části ji tvořilo právě nudné schůzování nad ideologií, při němž děti nemohly předvádět vlastní iniciativu nebo nápady. Na papíře byl pionýr demokratickou organizací, jehož členové o všem rozhodovali hlasováním, jednalo se ale o „lidovou demokracii“ striktně řízenou shora.

Kromě schůzování a her život v pionýrské organizaci sestával z občasného dozoru nad mladšími soukmenovci, kteří z Chomutova vyráželi skládat do Prahy pionýrský slib (viz níže) nebo z účasti na pionýrských soutěžích, jako třeba klání týmů ve znalostech o Sovětském svazu. Tam Václav Tollar vyjel v roce, kdy téma znělo – sportovci SSSR. Pionýři dostali seznamy jmen sovětských medailistů a šprtali se je nazpaměť. „Na škole jsme vyhráli, v dalších kolech totálně pohořeli,“ vzpomíná Václav. „Naučil jsem se spoustu jmen, která mi byla úplně k ničemu. Vůbec se dnes nedivím, že jsem místo pionýra radši chodil do hudebky troubit na pozoun.“

Na chvíli se to změnilo, když se vedoucím Václavova třídního oddílu stal tajný tramp Šakal, který dětem místo nudných soutěží začal vyprávět dobrodružné příběhy z Divokého západu, zasvěcovat je do tábornické teorie a dva nejnadšenější kluky vzal na víkendový výlet do pololegální trampské osady. „Tehdy jsem měl vzornou docházku, protože najednou ten pionýr začal být o něčem zajímavém,“ říká Václav. Jenomže doba zájmu trvala několik měsíců, protože Šakal v čele oddílu moc dlouho nevydržel. „Naše třídní nám jednou oznámila, že končí. Proč, to neřekla. Možná to bylo kvůli jeho trampským metodám, možná ale taky na nás přestal mít čas. Tak jsem zase začal docházku flákat,“ vzpomíná Václav. Což ale neznamená, že by z organizace, která ho spíš nudila a jejímž členem byl jenom formálně, vystoupil. Členství bylo sice dobrovolné, účast v pionýru ale měla pro další kariéru člověka nezanedbatelný vliv.

Morální profil
V papírech, které měly každého provázet celý život, třídní učitel psal „morální profil“ žáka, známky a účast v bolševických spolcích. To samozřejmě hrálo roli hlavně při přijímání na humanitní vysokou školu, kde byl o místa velký zájem a velký tlak ideologů. „Morální profil“ bylo vlastně krycí heslo pro míru loajality dítěte k režimu. Členství v pionýrské organizaci bylo základním výrazem takové loajality. To vysvětluje, proč byla organizace co do počtu členů tak úspěšná.

Jenom na strachu však v praxi fungovat nemohla. Pionýr měl konkurenci třeba v turistických oddílech, které spadaly pod Český svaz tělesné výchovy. Jejich výhodou bylo, že na rozdíl od pionýrských oddílů nebyly centrálně řízené, takže pod hlavičkou „turisťáků“ se často skrývaly původně zakázané skautské oddíly. Z hlediska „morálního profilu“ sice žádné plus nenabízely, děti si v nich ale užily mnohem více zábavy a dobrodružství. Pionýrští vedoucí museli něco z toho napodobovat, pokud chtěli děti také zaujmout.

Jedeme dál
„Na letním táboře v Adršpachu jsme normálně plnili bobříky podle knížek Jaroslava Foglara, který tehdy nesměl vycházet,“ vzpomíná Martin Bělohlávek na své dětství koncem sedmdesátých let, kdy byla komunistická normalizace v plném proudu a režim v největší síle. Nic se nestalo, i když na tábor dorazila úřední kontrola. „Nefungovalo to takhle samozřejmě všude,“ přiznává Bělohlávek. Třeba v jižních Čechách pronásledovali činovníci pověření dozorem nad pionýry všechny vedoucí, kteří se na Foglara nebo skauting odkazovali. Stačilo mít pod stožárem s vlajkou uprostřed tábora zaseknutou sekeru do klády, což byl skautský symbol práce. „Byla to čistě věc náhody, jestli funkcionář, který držel nad oddíly dozor, byl pitomec, nebo byl ochoten ledasco tolerovat,“ říká dnešní místopředseda Pionýra Martin Bělohlávek.

Organizace po revoluci nezanikla, uchovala si svůj název, distancovala se však od komunistické ideologie, a hlavně značně zeštíhlila. I když je druhou největší mládežnickou organizací v Česku (hned po skautech), má pouhých sedmnáct tisíc členů.

SLIB
„Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.“ Po vyřčení této formule se dítě stávalo jako osmileté členem pionýra. Hlásilo se tím k pionýrským zákonům, které mimo jiné zavazovaly k oddanosti Komunistické straně Československa a přátelství se Sovětským svazem. Pionýři měli i svůj bojový pokřik: „K budování a obraně vlasti – buď připraven!“ Dítě pak odpovědělo: „Vždy připraven!“ Pionýr byl součástí dorosteneckého Socialistického svazu mládeže, jehož funkcionáři (zároveň členové komunistické strany) vymýšleli pro pionýry náplň činnosti a kontrolovali je.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci