Opozice v mlází

Byl červen 1989 a na sluncem zalitém vrcholu Králického Sněžníku v Jeseníkách se na mýtině mezi smrky sešla zvláštní skupinka osmi lidí. Mluvilo se česko-polsky, koloval demižon whisky a různé tiskoviny, vyprávěly se vtipy, do okolí se rozléhal tlumený smích. Další v řadě dobrodružných, pečlivě konspirativních schůzek českých a polských disidentů, které o deset let dříve pochytávaly stovky policajtů, tentokrát nepostrádala černou ironii.

„My jsme se k místu setkání ještě obezřetně kradli lesem, ale naši polští kamarádi, v té době už poslanci, přijížděli z druhé strany oficiálními auty,“ popisuje toto setkání v Jeseníkách Jan Ruml. Polsko již dalo vale komunistickému režimu a někdejší disidenti přicházeli s demižonem whisky a z československé strany hranic byl už zdálky slyšet jejich bezstarostný křik a smích. 

Sbratřeni pod jedlemi
Navazování kontaktů s polskou opozicí začalo pro zdejší disidenty už před vznikem Charty 77. Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci, představovalo Polsko sedmdesátých let svým způsobem okno na Západ. Panovala tam uvolněnější atmosféra, díky níž se konaly kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek. Do Polska se však nejezdilo jenom za kulturou, ale taky za názorově blízkými lidmi. Cestování za severní hranici bylo v té době jednoduché, stačilo mít platnou občanku.

Styky disidentů se po vzniku Charty 77 omezovaly na výměnu deklarací o vzájemné podpoře, kdy Poláci přenechávali aktivitu spíše druhé straně, neboť nechtěli pronásledovaným chartistům působit nepříjemnosti. Nápad setkat se na československo-polské hranici tak v únoru 1978 vymyslela disidentka Anna Šabatová. Na jaře proto do sousední země odjel domluvit schůzku slovenský student FAMU Tomáš Petřivý, který do Polska pravidelně jezdíval právě na kulturní akce, na nichž se seznámil s Jackem Kurońem. Po prvním nezdařeném pokusu, kdy Poláci do Krkonoš nedorazili, neboť mylně předpokládali, že českým disidentům policie účast na akci znemožní, se druhý pokus podařil 28. července.

Schůzka tehdy proběhla kousek od Obří boudy. Pamětníci vzpomínají, jak Václav Havel vytáhl z batohu láhev Staré myslivecké s růžolícím obličejem hajného na etiketě a podal ji Jacku Kurońovi. „Socialismus s lidskou tváří se v Československu vytvořit nepodařilo, ale kořalka s lidskou tváří v této zemi existuje,“ smál se Havel. Vyjma obou jmenovaných se na prvním ilegálním setkání sešli Marta Kubišová, Jiří Bednář, Tomáš Petřivý, Adam Michnik, Jan Lityński a Antoni Macierewicz.

Kousek od nich několikahodinovou schůzku sledovali polští pohraničníci, nijak ale nezasáhli. Disidenti u velkého dřevěného stolu pod Obří boudou popili, poklábosili o poměrech doma a nakonec sepsali společné prohlášení, později vydané v domácím samizdatu a poslané médiím do ciziny. Kromě solidarity s politickými vězni ve východním bloku v něm oznámili ochotu vzájemně si pomáhat a spolupracovat.

Když byl text o pár týdnů později ve světě publikován u příležitosti desátého výročí okupace Československa, vzbudil velký zájem. Přece jen šlo o symbolickou událost, která v dějinách komunistických států neměla obdoby. Dosud se na východ od železné opony mezi sebou scházeli jen straničtí vůdci a ideologové, pod dohledem tajné policie ekonomičtí a vědečtí odborníci, režimní umělci a sportovci anebo pečlivě vybraní pracující v rámci družebních výměn.

Pak ale najednou dostal svět z Krkonoš zprávu, že opozice v totalitních zemích nejenom existuje, ale je schopná i vzájemně spolupracovat. Jacek Kuroń to po schůzce hodnotil slovy: „Nebudu skrývat, že toto setkání na nás všechny udělalo obrovský dojem. Tam i tady tajná policie, konfidenti, a my sedíme sami u stolu, nad námi šumí jedle a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana.“

Kdo chce samolepku?
Na začátku září 1978 se opět v Krkonoších uskutečnila další a co do počtu zúčastněných daleko větší schůzka (z české strany přišlo devět, z polské sedm lidí). Na ní už se domluvila příprava pražského semináře na téma disent a následné vydání společného sborníku textů. Všichni byli z obou vydařených setkání v euforii, a proto dohodli další, tentokrát na prvního října. Tehdy už ale narazili na připravenou policii. Jeden z vůdců české opozice, Václav Benda, později o říjnové cestě napsal: „Byla spíš plodem přátelského entuziasmu než naléhavé pracovní potřeby. Navíc čs. účastníci schůzky svorně nedodrželi některá předem dohodnutá bezpečnostní opatření. Čistě konspirativně posuzováno, byla tedy tato schůzka nebezpečným nesmyslem.“

Idylické setkání pod jedlemi se proměnilo v razantní zásah policejních složek obou států, na němž se podílelo 400 uniformovaných příslušníků a jejich kolegů v civilu. Zadržení na polské i české straně byli sice po osmačtyřiceti hodinách bez větších následků propuštěni (s výjimkou mluvčího Charty 77 Jaroslava Šabaty, který dal jednomu z policistů facku a byl odsouzen na devět měsíců do vězení, a Petřivého vyhozeného z FAMU), na delší dobu se však Krkonoše opět staly destinací, kam mířili za „zaslouženou dovolenou“ už zase jen neškodní pracující.

Disidenti se dlouho do Krkonoš kvůli represím (sledování, odposlouchávání, věznění) neodvážili. Navíc několik týdnů před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku vypověděla československá vláda mezistátní smlouvu umožňující občanům obou států příhraniční styk, hranice byly „dočasně“ uzavřené a mnohem více hlídané. Na jaře 1982 z iniciativy mladých vratislavských aktivistů sice vznikla Polsko-československá solidarita, ale rozvíjení spolupráce se signatáři Charty 77 se až do poloviny osmdesátých let nedařilo. StB byla o všech plánech dokonale informovaná a později se zjistilo proč: pracoval pro ni lektor češtiny na Vratislavské univerzitě Stanislav Dvořák, hlavní spojka vratislavských aktivistů do Československa.

Situace se změnila až v polovině osmdesátých let, kdy se do Polsko-československé solidarity zapojila řada nových lidí. Navíc komunismus v obou zemích začal, jak známo, erodovat. Další setkání se však podařilo zorganizovat až 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře v Jeseníkách. Kromě řady bývalých účastníků památných krkonošských schůzek se tam objevili i mladí disidenti Mirosław Jasiński, Petr Pospíchal, Zbigniew Janas a Zbigniew Bujak. Následovaly další schůzky, na kterých se podíleli Ivan Lamper, Alexander Vondra a Jáchym Topol nebo lidé ze zlínské skupiny Stanislava Devátého.

Do Polska se sice dál smělo pouze na pozvání, hranice už ale nebyla zdaleka tak neprostupná jako dřív. Pro disidenty se ustálily dva kontaktní kanály: trasa Vratislav–Praha (přes Krkonoše nebo Jeseníky) a Varšava–Brno (přes Beskydy nebo Vysoké Tatry). „Byli jsme takoví pěšáci a v batozích jsme do Kladské kotliny na druhé straně hranice nosili samizdaty, různá prohlášení, deklarace o pronásledovaných lidech v Československu.

Od Poláků jsme dostávali podobné písemnosti a později i psací stroje a rozmontované kopírky,“ popisuje toto období Petr Bartoš, někdejší člen zlínské Společnosti přátel USA. Petr Pospíchal s lidmi ze Solidarity v Západních Tatrách domluvil vytištění samizdatových tiskovin a také unikátního aršíku známek a samolepek k desátému výročí vzniku Charty 77, jež pak polská strana zabezpečila.

Setkání na hranicích však pořád nebylo bez rizika. Další schůzku u Jablůnkova v Beskydech rozprášili polští pohraničníci, o několik týdnů později naopak StB zadržela Pospíchala, který následně strávil bez soudu pět měsíců ve vězení. Když v létě 1988 naplánoval Polák Waldemar Frydrych se svým happeningovým hnutím Pomerančová alternativa akci „Bratrská pomoc věčně živá“ a 19. srpna 1988 dvě stě lidí ve starých uniformách a s dětskými pistolkami postupovalo směrem k československé hranici na Sněžce, pozatýkali policisté okolo sedmdesáti osob.

Nakonec prezidenti
Československo-polské hranice se navzdory policejnímu zatýkání a zastrašování postupně proměnila v tehdejším socialistickém táboře ve výjimečné místo, kde vyjma schůzek disidentů probíhala koncem 80. let už i setkání zástupců pacifistických či náboženských hnutí, pořádaly se ekologické protesty proti výstavbě koksovny ve Stonavě a rekreačních objektů na Sněžce.

Tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od místa, kde se před dvanácti lety poprvé sešli disidenti z obou států u láhve pálenky s lidskou tváří, si podali ruce prezidenti Havel a Wałęsa.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci