Jak měnil až vyměnil

Chce-li si dnes člověk zakoupit obyčejný bicykl, vystavuje se reálnému nebezpečí, že výběr z desítek možností v každém průměrném cykloobchodu ho připraví o rozum. Už jenom otázka, který typ kola si vybrat, dává pěkně zabrat. Silniční, trekové, horské, či snad krosové? A jak má být těžké? Jak vysoké? Jakými komponenty má být osazené? Kolik má mít převodů? A jakou barvu? Projít úspěšně labyrintem takových otázek není pro laika jednoduché. Zvlášť když experti na každém cyklistickém webu straší, že je dobré rozhodování nepodcenit, neboť „nevhodně vybrané kolo nepřinese požitek z jízdy a může se stát, že zbytečně skončí odložené v kůlně, garáži či komoře“. 

Takových dilemat byli lidé žijící v prostředí reálného socialismu před rokem 89 zcela ušetřeni. Ekonomice v zemi vládlo centrální plánování, kdy každá firma měla od státu na pět let dopředu předepsáno, kolik toho má vyrobit. Že by výrobci kol – ale také praček, televizí nebo čehokoli jiného – mohli reagovat na aktuální poptávku, nepřipadalo v úvahu. Plánující stát navíc upřednostňoval těžký průmysl, takže ve výsledku vládlo trhu se spotřebním zbožím několik málo firem, které nestíhaly zásobovat obchody svými výrobky. Následující příběh popisuje, co obnášelo sehnat jeden z nich – silniční kolo značky Favorit.

Moc automechaniků
Zamilovanost na první pohled. Tahle slova jsou to první, co pana Stanislava Cinka (68) napadne, když má popsat vztah ke zmiňované značce. Svou první „favoritku“ dostal od rodičů. Nepamatuje si, co kvůli tomu museli rodiče podstoupit, ale ví, že vlastnictvím modrého silničního kola s přehazovačkou na tři převody se rázem ocitl na špici v sociální hierarchii klukovské party. Kolo favorit, okopírované na začátku padesátých let podle francouzských silničních kol a vyráběné od roku 1953 v Rokycanech nedaleko Plzně, patřilo k tomu nejlepšímu, co šlo v tehdejších socialistických zemích sehnat. Českoslovenští reprezentanti vyhrávali na favoritech mezinárodní a v dobových médiích ostře sledovaný Závod míru, takže reklamu měla značka zajištěnou.

„Otec byl k tomu kolu dost skeptický,“ vzpomíná Stanislav Cink. „Za první republiky závodil a měli jsme doma předválečná silniční kola z Francie, o kterých tvrdil, že jsou daleko lepší.“ Ale pro patnáctiletého kluka, který spolu s ostatními vášnivě sledoval cyklistické výkony borců ze sportovního klubu Rudá hvězda Plzeň, to nebyl argument. A hlavně – favority už měli dva kluci ze sousedství. „A já jsem jim je hrozně záviděl. Byla to prostě vášeň pro značku. Asi jako když dneska někdo nosí tričko Adidas.“ Rodiče přesvědčoval tak dlouho, až mu kolo k patnáctým narozeninám pořídili. Sám se později na vlastní kůži přesvědčil o tom, že něco takového není vůbec samozřejmé.

Člověk měl v zásadě dvě možnosti. Buď mít velmi dobrého známého přímo v továrně, kde se kola vyráběla, a s jeho pomocí jeden kus pro sebe protekčně získat, nebo poctivě chodit několik měsíců do prodejny s koly a ptát se, jestli náhodou není na skladě nějaký kus. Stanislav Cink si vyzkoušel obojí. Poprvé využil velmi dobrých známostí, když zatoužil po stejném stroji, na jakých jezdili českoslovenští reprezentanti.

Jejich sportovní bicykly sice nesly značku Favorit a byly montované v továrně v Rokycanech, obyčejný smrtelník si o nich ale mohl nechat jenom zdát. Všechno od špalíčků do brzd až po rám se totiž dováželo ze Západu, tudíž se jednalo o naprosto exkluzivní zboží. Výsledný produkt – v Anglii vyráběný rám osázený italskými komponenty Campagnolo – by člověk v tehdejší kapitalistické cizině sehnal v každém lepším cyklistickém obchodu. V Česku šlo ale o ojedinělou věc, určenou pro nějakých šedesát vyvolených reprezentantů.

Stanislav Cink mezi ně nepatřil, měl ale tu výhodu, že byl svým způsobem mocný muž. Nebyl sice straník nebo sportovní funkcionář, ani nepracoval pro tajnou policii. Stačilo, že byl automechanik. Měl tedy přístup k součástkám do aut, které taky patřily k nedostatkovému zboží. V uvolněných šedesátých letech ho navíc jeho podnik Západočeské autodružstvo poslal na stáže do Británie a Itálie, kde se naučil opravovat fordy a fiaty.

A právě tyhle vozy vlastnili cyklističtí závodníci, kteří si na ně vydělali díky vítězstvím v mezinárodních soutěžích. Pan Stanislav se stal čímsi jako jejich dvorním servismanem, který jim občas opravil motor nebo se ve svém autoservisu přimluvil, aby jim auta opravili přednostně. Jinak by museli na opravu čekat i několik měsíců. Za to získal exkluzivní kontakty, díky nimž mohl rozjet akci na získání závodního kola. Trvala dlouhé dva roky.

Přijďte jindy, nemáme
„Byl to vlastně výměnný obchod, jako v pravěku,“ směje se muž s mohutným bílým knírem. (Cyklistika ho drží pořád. Právě teď chodí o berlích, nedávno si rozdrtil kyčel při pádu z horského kola během jednoho neoficiálního cyklistického závodu.) Tenkrát si kolo vlastně nechal přivézt z ciziny po kouskách.

Vypadalo to následovně. Od svého známého, který pracoval v české firmě Barum vyrábějící pneumatiky všeho druhu, si objednal pytel galusek na závodní kola. Dostal je samozřejmě neoficiálně a zadarmo. Známý z Barumu počítal s tím, že kdyby potřeboval sehnat nějakou součástku na auto nebo opravit motor, pan Stanislav se na oplátku postará. Ten zašel s pytlem galusek za někým z reprezentantů a požádal ho, aby je při nejbližším výjezdu na závody do nějaké západní země prodal závodníkům. České galusky totiž byly jednou z mála kvalitně vyráběných věcí, o které byl i na Západě zájem. Navíc byly levné. Za peníze získané prodejem koupil známý pana Stanislava nějakou součástku – třeba titanové pětikolečko značky Campagnolo – a přivezl ji do Česka. Tak to šlo dva roky, součástka po součástce, až si nakonec velký fanoušek favoritu nechal smontovat kolo v továrně v Rokycanech u dalšího známého (kterému se pak na oplátku také staral o auto). 

Bylo opravdu nutné podstupovat tak složitý proces? Nešlo si dovézt z ciziny celé kolo? Těžko. Jedna jediná součástka vyrobená v Itálii stála v přepočtu třeba i pět set korun, což byla třetina tehdejšího platu. A potom – součástky se musely přes hranice pašovat, dovážet cizí zboží komunistický stát lidem nedovoloval. „Na Západ jsem se několikrát podíval, ale pašovat jsem se bál,“ říká pan Cink. „Jednou jsem zažil na celnici ponižující prohlídku, kdy jsem musel svlíknout i trenky. Závodníci ale vozili spoustu cyklistického materiálu, mezi kterým se pár součástek navíc ztratilo. To bylo nejjistější.“

Zvýšenou námahu ale vyžadovalo získat i méně exkluzivní výrobek. Také s tím má pan Stanislav zkušenosti. Jednou šel okolo prodejny kol v Plzni a uviděl ve výloze červený rám a vidlici na favorita. Okamžitě naběhl dovnitř a obojí koupil, protože většina favoritů se vyráběla v modrém provedení a červené kolo bylo spíš výjimečné. Tehdy už se ze Stanislava Cinka stával sběratel) a mít ve sbírce nejžádanější české silniční kolo v červeném provedení znamenalo velký úspěch. Pak ale bylo třeba rám doplnit o další nutné díly. Což vůbec nebylo jednoduché. Každá prodejna ve státě si mohla při všeobecném nedostatku dělat nárok pouze na několik málo kusů zboží, třeba jen deset cyklistických brzd týdně. A k tomu, aby člověk mohl být jeden z deseti spokojených zákazníků, bylo potřeba mít buď velké štěstí, známosti, nebo trpělivost. Jelikož Stanislav Cink v obchodužádné exkluzivní známosti neměl, vsadil na trpělivost a vytrvalost.

„Od někoho jsem věděl, že zboží se tam přiváží každé úterý,“ vzpomíná. Obchod s koly otevíral v osm ráno, on sám už ale musel být ve svém servisu od šesti. „Tak jsem vždycky v osm vzal auto, že s ním jedu na zkušební projížďku.“ Samozřejmě že vyrazil přímo k obchodu a hned jak udeřila osmá, vstoupil dovnitř a dožadoval se součástek. „Postupně si na mě prodavači zvykli a dopředu mi hlásili, jaké součástky by měly dorazit.“ Ani to ale nestačilo a často odcházel s nepořízenou. „Jestli to zboží schovali pro nějaké známé nebo prostě nedorazilo, nevím. Pravděpodobné bylo obojí. Já jsem se každopádně na nic neptal a jenom pořád obtěžoval.“ Trpělivost se mu každopádně vyplatila a už za tři měsíce si doma v dílně stavěl nové kolo s červeným rámem.

Boj o přežití
Šéfové továrny v Rokycanech samozřejmě věděli, že poptávku po zboží nestačí pokrývat ani zdaleka. Pokaždé když se ale snažili zvýšit výrobu, narazili na zásadní omezení. A tou byl předem nadekretovaný počet pracovníků. Kolem Rokycan byly hutě a těžký průmysl měl podle tehdejších vládců nad hospodářstvím absolutní přednost. V roce 1964 dokonce kvůli tomu chtěli továrnu na kola favorit zrušit, aby hutím nekonkurovala v nabídce práce. „Byl to boj,“ vzpomíná tehdejší ředitel František Pelikán (89). „Naštěstí na ministerstvu strojírenství dělal náměstka jeden náš bývalý pracovník a ten nám pomohl přežít.“

Cenou za přežití ale bylo snížení zaměstnanců o sto lidí, celou třetinu. V průběhu let se počet zase vyšplhal ke třem stovkám, ale výš jít nemohl. Počet vyrobených kol sice stoupal (z deseti tisíc v padesátých letech na sedmdesát tisíc v letech osmdesátých), třetina z nich se ale povinně musela vyvážet na Západ, aby stát získal nedostatkovou tvrdou měnu, takže na českém trhu byl favorit až do revoluce pořád nejžádanějším a zároveň nejhůře sehnatelným kolem. Svůj boj o přežití potom rokycanská firma definitivně prohrála v roce 2004, kdy jí srazila vaz kapitalistická konkurence.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci