Náš vztah k hospodářským zvířatům je pokrytecký. Epidemie slintavky a kulhavky to odhaluje v plné nahotě

Epidemie slintavky a kulhavky, jež zachvátila jižní Slovensko, upřela naši pozornost na osudy hospodářských zvířat. A také na naši neschopnost (či neochotu) zaujmout k těmto tvorům poctivý postoj. Takový, který se nebude utápět v protimluvech a sebeklamech.

Na jedné straně neskrýváme dojetí. Rádi přiznáváme, že máme ke zvířatům citový vztah. „Jsou to členové rodiny, každé má jméno. Malé telátko se jmenuje Emil, je to býček, kravička je Lili, i všechny moje kozy mají jména,“ vyznal se jeden z farmářů na protestu v Bratislavě. „To, co se děje na Žitném ostrově, je genocida.“

Nedaleko něj stál smutný chlapec s nápisem „Nezabíjejte Karčeho“ a s nakreslenou ovečkou.

„Je hrozné slyšet jejich pláč,“ řekl Denníku N Juraj Bertalan, starosta obce Baka, o usmrcovaných kravách. Mluvil o pláči. Lidé ve vesnici prý kvůli jejich nářku nemohou v noci spát. Přiznal tak – ať už vědomě, nebo freudovským uklouznutím jazyka – zabíjeným zvířatům lidské emoce. Nemluvil ani o bučení, ani o hluku. Mluvil o pláči.