Mazej ze školy

Kolik nadějných lékařů, matematiků či právníků skončilo v kotelnách či u pásu ve fabrikách, protože je komunisté za „špatný třídní původ“ nebo „protisocialistické“ chování vyhodili ze škol, zatím pořád přesně nevíme. Známe ale příběh dvou studentů, kteří tuhle dlouhou řadu v předvečer revoluce zakončili.

V jiných časech studenti v takové situaci obvykle pláčou, Michal Semín se ale tehdy téměř radoval. Student pátého ročníku Pedagogické fakulty UK se začátkem listopadu 1989 vrátil z cely předběžného zadržení na Ruzyni a doma na něj ze schránky vypadl dopis s oznámením, že jeho škola proti němu zahájila kárné řízení. Stejný dopis čekal i na Semínova spolužáka z oboru čeština a pedagogika Davida Litváka. „Počítali jsme s tím, muselo to jednou nastat,“ říká Semín (42), dnes šéf katolického think tanku Institut svatého Josefa. „Pro nás to byla hlavně další příležitost, jak rozhýbat studenty. Vím, že jsem si říkal – to je bomba, to musíme nějak využít.“

Už na jaře 1989 posbíral Semín s Litvákem a dalšími kamarády čtyři stovky studentských podpisů pod petici protestující proti vyloučení dvou spolužáků za účast na demonstracích během tzv. Palachova týdne. A uspěli – trest byl vyloučeným zmírněn na podmínku. Nyní zpráva o dalším chystaném vyhazovu obletěla fakulty a výzvu k vyjádření solidarity s prosbou „vezměte s sebou bublifuk“ vysílala i Svobodná Evropa.

Scéna, která se pak týden před začátkem revoluce odehrála před Semínovou fakultou v zapadlé uličce v centru Prahy, jako by vypadla z některého Havlova absurdního dramatu. Vzduchem poletovaly duhové bubliny z bublifuků, jež si většina z přítomných zhruba 150 studentů opravdu přinesla, zpívaly se národní písně a do toho kolem pobíhal zuřící děkan Miloslav Sýkora – zarytý komunista a konstruktér mimořádně zatuchlých poměrů, které podle historiků na fakultě vládly – a hrozil dalšími vyhazovy.

Za dveřmi jedné z učeben pak pětičlenná kárná komise v čele s tehdejším proděkanem Pavlem Benešem studentům sečetla jejich provinění: peticemi, účastí na demonstracích, nezájmem o vstup do Socialistického svazu mládeže či vydáváním samizdatového pedagogického časopisu – tím vším „podkopávali a rozvraceli socialistické zřízení“. Hotovi byli komisaři za slabou půlhodinku: ti dva „nemohou být učitelé, kteří by ovlivňovali další generace“. A závěr Benešovy komise o provinilé dvojici byl jednoznačný – vyhodit!

Písemný verdikt už škola kvůli pádícím událostem rebelům neposlala. Po vyhlášení stávky a převzetí školy nicméně v kanceláři děkana objevili dopis, který Sýkora psal svému dobrému příteli, šéfovi pražské organizace KSČ Miroslavu Štěpánovi, a v němž ho žádá, aby dvojici věnoval „speciální pozornost“, Semín si vybavuje, že tam byla dokonce přímá žádost, aby byli uvězněni. Ani psaní se však nedochovalo.

Nejprve nemilosrdně čistit…

Politické čistky na školách byly důležitou součástí komunistické strategie po převzetí moci. Kromě učitelů se přitom museli poroučet i mnozí nepoddajní studenti. Začalo to hned 25. února 1948 bleskovým vyloučením dvanácti posluchačů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. A v dalších letech se pak vrchovatě naplnil slib pronesený na podzim 1948 generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským: „Nemilosrdně vyčistíme střední a vysoké školy od reakčních studentů.“

Podle Zdeňka Pousty z Archivu Univerzity Karlovy stačili komunisté jen v době od puče 1948 do ledna 1949 vyloučit celou čtvrtinu z bezmála čtyřiceti tisíc studentů tehdejších vysokých škol. Například z brněnských práv vyhodili tolik posluchačů – polovinu –, že bylo nutné školu zavřít. Druhá vlna vyhazovů přišla po srpnové okupaci. Přesné číslo, kolik studentů dostalo za čtyřicet let komunistické totalitní vlády do indexu z politických příčin razítko „studijně neprověřen“, nicméně neznáme.

… pak blokovat křiklouny

V posledním roce totality už zdejší školy z politických důvodů vylučovaly jen velmi zřídka. A to přesto, že funkcionáři ministerstva školství i KSČ učitele nabádali, aby si na „rozkladné elementy“ dali zvláštní pozor. Ministryně školství Jana Synková a její náměstek pro vysoké školy Milan Šulista na schůzkách s vedoucími škol doporučovali „blokovat křiklouny“ a hlídat si, „kdo se potuluje na škole, co se na ní děje“, jak ze záznamů cituje historik Státního ústředního archivu Rudolf Vejvoda.

Křiklouni však křičeli dál, studenti se scházeli na diskusních fórech a až na výjimečné případy je vysokoškolští funkcionáři nijak zvlášť neblokovali. Představitelé komunistické strany a politické policie neskrývali nad touto liknavostí nelibost. Třeba v květnu 1989 napadla KSČ odpovědné činitele brněnské Univerzity Jana Evangelisty Purkyně za „dlouhodobé přešlapování kolem nelegálního časopisu Revue 88, který svým obsahem podporuje činnost nelegálních struktur“. Autoři časopisu byli potrestáni důtkou, ale na škole zůstali.

Pražští komunisté zase se znepokojením konstatovali, že u tehdejšího rektora Univerzity Karlovy se „projevuje snaha neřešit principiálně případy prokázaného protispolečenského jednání studentů, tyto omlouvat a snižovat jejich význam“. Některým výzvám KSČ se pak školy v roce 1989 přímo postavily, což byla podle historiků do té doby neslýchaná věc. Například FAMU navzdory přímé výzvě Státní bezpečnosti odmítla vyhodit ze stavu studentů Pavla Dobrovského, který se provinil tím, že jeho otec patřil mezi aktivní a známé disidenty.

Tato „liknavost a přešlapování“ měla podle badatelů několik příčin. Jednak některé akce – zvlášť po Palachově týdnu – měly tak masivní charakter, že by se přísně trestající školy musely zbavit většího počtu studentů – což sice šlo v dobách rudého teroru padesátých let, ale v osmdesátých letech už by to vzbudilo rozruch. Dále proto, že některé „oficiální struktury“ již nedržely tolik s režimem basu – na Filozofické fakultě UK například jedna ze základních organizací KSČ protestovala proti brutalitě zásahů proti lednovým demonstracím.

A nakonec, i komunisté si uvědomovali, že mají co dělat s generací, kterou zákazy a tresty spíš vybudí, než zastraší. V červnu 1989 se tak ve zprávě pražského Městského výboru KSČ o vznikajících časopisech na vysokých školách píše, že „není rozumné je zakázat, vedle pravděpodobně bouřlivých negativních reakcí lze očekávat jejich ilegální pokračování“.

A podobné to bylo na středních školách a učilištích, odkud se rekrutovala řada demonstrantů z Palachova týdne. A to navzdory výzvě ministerstva školství, aby za účast na Palachově týdnu či šíření petice Několik vět byli studenti vylučováni. Vyhazov ze školy předpovídala Státní bezpečnost také v červenci 1989 tehdy sedmnáctiletému učni oboru chovatel cizokrajných zvířat Dušanu Stuchlíkovi, který množil a rozdával petici Několik vět, a hrozilo mu za to buď půlroční vězení, nebo třicetitisícová pokuta. Rok předtím dostal za jinou „protisocialistickou činnost“ dvojku z chování a výstrahu. „Nevyhodili mě, asi tušili, že když člověka vyhodí ze školy, zadělají si na dalšího problémového jedince,“ říká dnes Stuchlík.

Zpátky do čela

Vrátíme-li se k naší úvodní vyhozené dvojici, Michal Semín fakultu počátkem devadesátých let dostudoval a další léta stál v čele konzervativního think tanku Občanský institut. David Litvák naopak dal studiu vale a po krátké kariéře na tiskovém odboru vlády se věnoval novinařině v technických magazínech.

Pointou celého příběhu je ovšem osud učitelů. Děkan Sýkora poté, co předal studentům klíče od fakulty, zmizel ze scény a před jedenácti lety zemřel. Naproti tomu předseda kárné komise a tehdejší proděkan Pavel Beneš nikam nezmizel – až do loňského prosince stál v čele Pedagogické fakulty UK. Přes veškeré úsilí se Respektu nepodařilo jej během prázdnin zastihnout.

Michala Semína a Davida Litváka ale Benešova polistopadová kariéra nechává chladné. „Nijak mě to nepřekvapuje – on byl vždycky šikula, všeobecně přijatelný kandidát, takový ten typ, který si umí poradit v každém režimu,“ říká David Litvák. „Na rozdíl do Sýkory,“ doplňuje ho kolega Semín, „který nás chtěl zničit, nám Beneš, myslím, nechtěl záměrně ublížit. Prostě se jen vezl s proudem.“ A byť stejně jako u studentů neznáme přesná čísla, takových lidí jsou dodnes plné školy.