Azyl v Ječné. Zemřela disidentka Dana Němcová

Ve věku 89 let zemřela jedna z nejvýraznějších osobností československého disentu Dana Němcová. Byla jednou z prvních signatářek Charty 77, později byla její mluvčí a spoluzaložila Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. Na počátku normalizace se vystudovaná psycholožka spolu s manželem, filozofem Jiřím Němcem, sblížili s lidmi kolem českého undergroundu. Byli to právě oni, kdo organizoval během soudního procesu podporu pro zatčené členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V ochraně lidských práv pokračovala i po roce 1989. Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. 

Hned v předsíni je vidět hromada bund a kabátů, pod nimi pak změť desítek bot. Chodbou zdobenou divoce zbarvenými obrazy se nese z jednoho pokoje směsice hlasů a smíchu. Po zemi tam posedávají desítky mladých lidí s dlouhými vlasy a uprostřed nich Milan Hlavsa ze skupiny Plastic People hraje na kytaru slavnou píseň od skupiny Velvet Underground Heroin. Jsme v pražské Ječné ulici ve čtvrtém patře domu číslo sedm, v bytě Dany Němcové, Jiřího Němce a jejich sedmi dětí a v pověstné oáze svobody uprostřed československé normalizace se právě rozjíždí jeden z pověstných večerů. 

Co dělal Duchamp

Pražský čtyřpokojový byt rodiny Němcových byl v sedmdesátých a osmdesátých letech zcela výjimečným místem. V časech strachu z policie a vzájemné občanské izolace nabízel jakýsi neformální svobodný prostor či něco jako „azyl pro každého“, jenž se mezi nekonvečními mladými lidmi stal svojí přátelskou otevřeností doslova legendou. Mohl tam přijít úplně kdokoli, nikdo se ho na nic nevyptával, nemusel se nijak prokazovat, mohl jen tak v klidu usednout ke stolu nebo na zem, celé hodiny debatovat, poslouchat hudbu, účastnit se filozofických či náboženských přednášek a někdy i rockových koncertů.

Ale nejen to – mohl dostat najíst, umýt se, nebo se dokonce krátce ubytovat. „V letech jisté bezprizornosti, tápání a strachu ze šikan, výslechů a zavírání to byla naprostá oáza přátelství a úžasné inspirace. Nabídli mi jinou alternativu než blázinec či kriminál, našel jsem tam zkrátka svoji smečku. A po těch letech je fascinující, co všechno riskovali,“ vzpomíná na časy „chození do Jéčka“ – jak se tehdy říkalo – spisovatel Jáchym Topol.

Lidé si tam přicházeli pro knihy, gramofonové desky či samizdatové časopisy, získávali novinky z prostředí Charty 77. Vlasatý mladík v ošoupaných džínech odněkud ze severních Čech seděl za stolem hned vedle věhlasného filozofa. Vchodové dveře byly – jak bylo tehdy obvyklé – stále otevřené, stačilo tedy vyjet výtahem nahoru a zazvonit. Uvnitř pořád někdo byl.

Rodina Němcových se do Ječné nastěhovala díky výměně bytů v roce 1969. Už v té době patřila do okruhu pražské intelektuální avantgardy. Tehdy šestatřicetiletý Jiří Němec pracoval jako psycholog na pražské foniatrické klinice, zabýval se filozofií, překládal u nás neznámé knihy katolických autorů, stál u zrodu slavného kritického časopisu Tvář. Jeho žena Dana se dá spatřit spolu se svými dětmi v proslulém, později zakázaném filmu Jana Němce O slavnosti a hostech a to třeba vedle hudebního skladatele Jana Klusáka, spisovatelky Zdeny Salivarové či divadelníka Ivana Vyskočila. Dana Němcová ale raději vzpomíná na setkání s básníkem Bohuslavem Reynkem v Petrkově u Havlíčkova Brodu. „Žil na vesnici jako úplný psanec a vyděděnec a přitom to byl člověk plný přátelskosti a pokory, často a rád nás hostil,“ vzpomíná.

Tradice chození k Němcovým vlastně začala už v polovině šedesátých let: kolegové Jiřího Němce z Tváře jako Zbyněk Hejda, Jan Lopatka, Emanuel Mandler či Bohumil Doležal se stali prvními pravidelnými čtvrtečními hosty rodiny. Podle básníka Zbyňka Hejdy se v rámci „takové malé univerzity hodiny diskutovalo o tom, co se zrovna četlo“. „Už odmala jsem mohl vídat tak zajímavé lidi, jako byli malíři Zbyšek Sion a Josef Vyleťal nebo výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého, který mi vyprávěl pro mě něco tak nedosažitelného, jako že se stýkal s legendárním výtvarníkem Marcelem Duchampem v Paříži. Když jsem pak spolužákům vyprávěl, co všechno se u nás vlastně děje za skvělé věci, mysleli si, že si vymýšlím,“ líčí výhody svého dětství výtvarník David Němec.

Umělá hmota i Hejdánek

Zásadním hybatelem událostí v Ječné bylo, když se Němcovi koncem šedesátých let seznámili s lidmi kolem Ivana Jirouse a skupiny Plastic People. „V počínající zmrtvělosti normalizace byli otevření, navzájem solidární, dokázali se radovat, projevovali o věci živý zájem. Prostě byli po všem takoví hladoví, navíc s nimi byla velká legrace,“ popisuje dnes Dana Němcová setkání s „vlasáči“ z Jirousova undergroundového „veselého ghetta“. „Vlasatce v té době odevšad vyhazovali a tak prostě začali chodit k nám,“ říká Němcová.

Pražské „máničky“ se téměř denně scházely ve vybraných hospodách, kde se nad půllitry piva debatovalo o gramofonových deskách ukořistěných na neformální pražské burze, zakládaly se nové kapely nebo se v obavě z obvinění za tzv. příživnictví domlouvala práce typu noční hlídač či figurant u geodezie. Večer se pak s lahvemi levného vína a džbány piva táhlo za novými zážitky do Ječné, kde veselé debaty pokračovaly často až do rána. To už se k nim připojili i hudebníci z Plastic People, kteří skončili zkoušku v utajované zkušebně například ve sklepě jednoho z vyšehradských činžáků.

Do Ječné se ale chodilo i ve dne. Každý návštěvník hned spěchal do prostorné kuchyně či do obýváku, kde právě třeba hrál na staré piano své oblíbené písně od skupiny Doors Josef Janíček z Plastic People. A i když to vypadalo někdy hodně zmateně a divoce, každý respektoval jednu věc – klid a soukromí dětí, které se připravovaly do školy ve svých zadních, pro divoké návštěvníky nedotknutelných pokojích.

V bytě rovněž platil respekt ke klidné autoritě Dany Němcové. Zásluhu na tom měla i příhoda z poloviny sedmdesátých let. První koncert undergroundové skupiny Umělá hmota skončil tehdy fiaskem (policie koncert předčasně rozehnala). Dana Němcová tedy pozvala hudebníky k sobě domů, aby mohli své písně lidem v klidu odehrát. „Prostě mi jich bylo líto, strašně se na koncert těšili. Když se otevřely všechny dveře v bytě, všichni včetně početného publika jsme se tam vešli,“ líčí Němcová. Do obýváku se nastěhovala podomácku vyrobená zvuková aparatura včetně bicích, posluchači s půllitry si posedali na zem či po nábytku a koncert mohl začít. „Bylo to slyšet snad až na konec ulice. Nikdo nám ale nic neřekl, lidé v domě nás měli rádi a byli s námi solidární. A policajti se jako zázrakem také neobjevili,“ vypráví Dana Němcová.

„Péče“ Němcových ale zdaleka nespočívala jen v poskytnutí prostoru příležitostným návštěvám nebo nočním mejdanům. Jiří Němec vypracoval pro mladé lidi z undergroundu seznam „doporučené literatury“, pro lidi sedící na zemi pořádal přednášky o umění, filozofii či poslechové večery. Přednášejícími byli lidé jako Ladislav Hejdánek či Radim Palouš, díky čemuž úroveň vzdělávání v Ječné v mnohém směru převyšovala oficiální marxistickou nudu Karlovy univerzity.

Vztahy Němcových s kulturním undergroundem se posílily poté, co se do rodiny přiženil vůdce skupiny Plastic People Milan Hlavsa. Od té doby ho mohli návštěvníci Ječné vídat, jak sedí usebrán v koutku pokojíku s kytarou na klíně a soustředěně vpisuje do not později slavné písně jako třeba Nikdo, Magické noci nebo velkolepé Pašije. Se svojí ženou Janou bydlel v jednoduše zařízeném kumbálu hned vedle kuchyně, zbytek rodiny spal na palandách na druhém konci bytu ve dvou pokojích. Případným návštěvníkům se stlalo v knihovně.

Bíle vymalované a útulně zařízené pokoje zdobily různě stylizované křížky, postupně přibývaly obrazy syna Davida. Ráno se obsloužil v kuchyni každý sám, v poledne vařila Dana oběd pro rodinu i hosty, kterých se sesedlo za stolem i deset najednou. „Přijít do Ječné bylo něco jako zázrak, třeba moje setkání s Milanem Hlavsou hned za domovními dveřmi bylo pro mě úplně zásadní,“ líčí své setkání v osmdesátých letech tehdy šestnáctiletý hudebník Filip Topol. „Otevřely se mi prostě dveře do světa. Byla to skvělá škola osobní morálky a přístupu ke světu. Ti lidé byli strašně slušní a stateční, navíc se spoustou vědomostí. Jen málokdo mohl vyrůstat v takovém prostředí a jsem za to moc vděčný.“

Velká rodina s velkým bytem

S rostoucími represemi režimu se z bytu Němcových stalo jedno z center opozice. Sbíraly se tu podpisy pod petice za propuštění politických vězňů, lidé sem chodili po skončeném výslechu či z vazby, vítali se tu navrátilci z vězení, takže například po propuštění Vratislava Brabence a Svatopluka Karáska přišlo do bytu v Ječné kolem dvou stovek přátel.

„Poprvé jsem se tam ocitla, když jsem se rozhodla podepsat Chartu 77, a začala jsem pak chodit na návštěvu každý týden,“ vzpomíná knihovnice Jarmila Štogrová, tehdy studentka filozofické fakulty. U Němcových se seznámila nejen se spoustou kulturních novinek, ale cítila se tam prý i jinak „strašně dobře“. „Na Vánoce se peklo obrovské množství cukroví, pastovala se podlaha a vy jste byl najednou součástí jakéhosi hodně širokého společenství,“ líčí své pocity.

Komunisti proti bytu v Ječné nikdy nezasáhli, byť sama Dana Němcová byla koncem sedmdesátých let pět měsíců vězněná za práci ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ke konci osmdesátých let společenský život v Ječné pomalu slábl. Jednak lidé se už tolik nebáli a sami zpřístupňovali své byty různým akcím, například přednáškám. Hlavně se ale boj s komunistickým režimem pomalu přesouval do ulic. „Dnes se ke mně hlásí strašně moc lidí a já si je všechny už ani nepamatuji,“ říká Dana Němcová. „Byli jsme zkrátka velká rodina s velkým bytem a tak jsme podle svých možností jen trochu umožnili žít si po svém i jiným lidem, kteří to tehdy potřebovali.“

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci