Když Moskva mlčí

Dvacet let byl Husákův režim zvyklý skákat, jak v Moskvě pískali. Když ale začalo jít do tuhého, nic se neozývalo. Jak tehdy sovětský režim vnímal revoluce ve svých satelitech?

Michail Gorbačov, s jehož jménem se spojuje demontáž komunismu, nastoupil do čela SSSR v době, kdy se tato „říše zla“ ocitla v průsečíku krizových momentů. Čekalo na něj olbřímí dílo reformy sovětského zřízení a hrozba nekonečné spirály studené války. Vstupoval do svého úřadu s vizí, byl přesvědčen o nadřazenosti komunistického zřízení. Věřil v něj. Razil nová slova jako doktrína rozumné dostatečnosti, nové myšlení, glasnosť, větší otevřenost.

To, že jeho země propadá v globální soutěži, ekonomicky stagnuje a ovládá ji neschopná byrokracie, bylo podle něj zaviněno chybnou stalinskou a později brežněvovskou politikou stagnace, úchylkou, nikoli systémem samým. Gorbačov se pasoval do role rytíře bojujícího s nehybnou zabetonovanou byrokracií, která jakýkoli pohyb vnímala – a správně – jako ohrožení svých pozic. Doufal, že se jeho hlavním spojencem stane inteligence, kterou si chtěl naklonit uvolněním cenzury. K jeho zklamání to vedlo jen k tomu, že byly zpochybňovány samotné pilíře režimu.

Jak poznamenal historik Karel Durman, Gorbačov si jezdil na Západ pro doping. Miloval tamní nadšení davů a chválu od nejmocnějších politiků i prostých lidí – tedy přesně to, čeho se mu doma nedostávalo.

Velmoc na skřipci
Vnitřní změny šly ruku v ruce s „revolucí“ v zahraniční politice. Stále se zhoršující ekonomická situace a rostoucí izolace SSSR v rámci globalizující se ekonomiky nemilosrdně diktovaly nová pravidla – zmírnit velmocenské napětí s USA, snížit enormní výdaje na zbrojení a uvolnit si tím ruce k vnitřní reformě.

Ke zděšení mnoha konzervativců Gorbačov opouštěl některá pravidla sovětské politiky, jak je nastavily výsledky druhé světové války a jak je více či méně dodržovali všichni sovětští vůdci od Stalina po Černěnka. Globální sovětská angažovanost a podpora revolučních hnutí ve třetím světě slábly, krátily se finanční fondy nejrůznějším komunistickým stranám po celém světě, opouštěli se tradiční spojenci hájící barvy komunismu v Karibiku, Asii i Africe. Sovětská vojska se stáhla z Afghánistánu.

Miláček Západu, zrádce Východu
Sovětský svaz přepadla krize v momentě, kdy naopak Západ, včetně USA, prožíval po propadu ze sedmdesátých let ekonomickou, politickou a ideologickou renesanci. Vedla jej nová generace politiků s jasnou vizí a přes různé rozdíly podobným postojem vůči SSSR. Reagan, Thatcherová, Mitterrand i Kohl si o SSSR nedělali iluze, přesto, nebo právě proto, na ně energický a neokoukaný Gorbačov dělal dobrý dojem; hlavně proto, že byl ochoten činit velké ústupky v otázce odzbrojení a sovětských nároků na podíl v globální politice. V říjnu 1986 se Gorbačov s Reaganem v Reykjavíku dohodli na 50procentním snížení stavů jaderných zbraní v následujících pěti letech. Na summitu ve Washingtonu o rok později se dohodli na stažení a likvidaci všech sovětských a amerických raket středního doletu v Evropě – oněch proslulých Pershingů II a sovětských SS-20, které po celé desetiletí zaměstnávaly propagandu obou bloků. V prosinci 1988 SSSR jednostranně oznámil snížení počtu svých ozbrojených sil o 500 000 mužů. Byla podepsána smlouva o omezení konvenčních ozbrojených sil v Evropě a 11. listopadu 1990 v Paříži dohoda o omezení strategických jaderných sil (START I).

Tváří v tvář těmto změnám se sovětští spojenci ve východní Evropě dostali do dramatické situace. Stalin tuto oblast pevně vymezil jako zájmovou sféru zaplacenou krví Rudé armády. Chruščov ani Brežněv na tom nic nezměnili, naopak zájmy impéria tvrdě hájili dvěma vojenskými intervencemi – proti Maďarsku v roce 1956 a Československu v roce 1968. Tento postoj se postupně vžil jako tzv. Brežněvova doktrína omezené suverenity – pokud je některý socialistický stát, respektive jeho zřízení v ohrožení, jeho spojenci v čele se Sovětským svazem mu přispěchají na pomoc. Doktrína de facto padla během polské krize 1980–1981, kdy se Kreml přímé intervenci naopak snažil vyhnout a tlačil na polského předsedu vlády Wojciecha Jaruzelského, aby Solidaritu zvládl vlastními silami.

Po Gorbačovově nástupu byla situace ještě jasnější. „Nový Kreml“ odmítal zasahovat i do vnitropolitických sporů či personálních rošád. Když v roce 1987 žádal zoufalý Gustáv Husák Gorbačova, aby mu „pomohl“ proti biľakovskému konzervativnímu křídlu, Gorbačov mlčel. Brežněvovu nahradila tzv. Sinatrova doktrína – podle slavné písničky „I Do It My Way“.

Československý paradox
Sovětští reformátoři si o československých normalizátorech nedělali přílišné iluze a řadili je k těm „méně nadšeným“ aplikátorům perestrojky. Například v dokumentu Mezinárodního oddělení ÚV KSSS z ledna 1989 se konstatuje, že Praha se snaží spíše jen o ekonomické reformy a demokratizaci s perestrojkou odsunuje až na pozdější dobu.

Situace z pražské perspektivy ale byla vážnější. Českoslovenští komunisté vždy poslouchali a věrně plnili vše, co jim Kreml nařídil. Nyní se ocitli ve zcela nezvyklé pozici: stavěli se divoce proti svým sovětským protektorům, Gorbačova a perestrojku odmítali a pomlouvali. Z Kremlu sice nepřišel žádný trest, ale něco mnohem horšího – Gorbačov je prostě nechal svému osudu.

Ať už si to v Moskvě uvědomovali nebo ne, perestrojka, větší otevřenost a možnost svobodně hovořit o do té doby tabuizovaných tématech, jako například invazi z roku 1968, podemílaly pilíře československého normalizačního režimu velkou silou. Když prostořeký mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Gennadij Gerasimov na otázku, jaký je rozdíl mezi pražským jarem a perestrojkou, odpověděl: „Devatenáct let“, v Praze aparátčíkům zatrnulo. Z jejich pohledu šlo o kapitulaci a zradu.

Kulaté stoly a protržené hráze
Revoluce ve východní Evropě v roce 1989 probíhaly podle tří scénářů. První variantou bylo „protržení hráze“. Tak dlouho se zdánlivě nic nedělo, až najednou celý režim ze dne na den „spadl“. To byl případ Čechů, Slováků a východních Němců. Timothy Garton Ash to komentoval slovy, že Polákům to trvalo deset let, Maďarům deset měsíců, východním Němcům deset týdnů a Čechům a Slovákům deset dní.

Druhou variantou byla tzv. vyjednaná revoluce, revoluce kulatých stolů. Tak přebrodili z jednoho břehu na druhý Poláci a Maďaři. Bylo to trochu překvapivé, neboť obě společnosti se předtím vyznačovaly často násilným odporem vůči komunismu, a proto poklidný přechod jako by neodpovídal jejich naturelu. Polský komunistický režim byl ale neočekávaně vitální a svým zásahem proti Solidaritě na začátku osmdesátých let ukázal, že jen stávkováním a demonstracemi se komunismus neporazí. Unavení Poláci si pak nakonec sedli s komunisty za jednací stůl. V Maďarsku se zase pružní komunisté-technokraté pokoušeli režim tak dlouho reformovat, až se z něj stal kapitalismus a oni si v novém zřízení zachovali podíl na moci.

Poslední variantou byla tzv. balkánská cesta. Rumunský Nicolae Ceauşescu, bulharský Todor Živkov, jugoslávský Slobodan Milošević či bývalí první tajemníci v zakavkazských republikách SSSR cítili, že se komunismus jako mobilizační ideologie vyčerpal. Pokud se chtěli udržet u moci, museli rudé prapory vyměnit za národní standardy. Zvedající se vítr nacionalismu nejprve oprašoval zapomenuté historické tradice, aby poté rozdmýchával mnohem nebezpečnější etnickou nevraživost a xenofobii.

Ceauşescu či Živkov sice utíkali před hospodářskými a společenskými problémy taženími proti menšinám – ať už to byli sedmihradští Maďaři nebo pomačtí Turkové. Východoevropská revoluční vlna je ale stejně dostihla a smetla. Jugoslávie takové štěstí neměla. Do té doby záviděníhodný ostrov socialistické prosperity se pod vlivem nacionalistické rétoriky a neřešených etnických sporů proměnil v sud prachu. 

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci