TOP 15 rozhovorů Respektu roku 2020

Se slovenskou prezidentkou o spojování společnosti, nejtěžším období a o tom jestli se Ján Kuciak dočká spravedlnosti

Pokud jde o komunikování krize, měli bychom postupovat i podle principů krizové komunikace, a myslím si, že tady jsou značné rezervy. Součástí toho je práce s fakty, opravdu vědeckými fakty, součástí je i práce s emocemi, nepřeceňovat ani nepodceňovat je, součástí je i forma a dávkování informací, velká míra otevřenosti. A všechny tyto principy krizové komunikace mají sloužit k jednomu – a to je budování důvěry mezi námi vykonavateli moci, lidmi, kteří jsme ve službě, a původci moci čili občany. Jen tak je možné dosáhnout vysoké míry akceptovatelnosti v tak křehkých tématech, jako je omezení práv a svobod.

Asi jen málo lidí na planetě umí tak hbitě vyhledávat informace na síti jako Audrey Tang. Když ji člověk pozoruje s vědomím, že dříve byla hackerka, je ihned jasné, že kybernetická bezpečnost je zásadní výzva moderního státu. Tchajwanská ministryně pro digitální záležitosti mluvila s Respektem o kyberprostoru, pandemii a kouzlu binárního světa.

Naše teze byla taková, že když budou tři čtvrtiny populace nosit roušku, udržíme reprodukční číslo pod hodnotou jedna, což znamená, že se virus nebude šířit. Takže od počátku byly roušky naším hlavním bodem a můj úkol byl k tomu přispět. Měla jsem strategii 3F – fast (rychle), fair (férově) a fun (zábavně). První část spočívala v tom, že když kdokoli z jakéhokoli důvodu nechtěl roušku nosit, museli jsme se ho snažit přesvědčit, aby to udělal. Zřídili jsme například bezplatnou linku 1922, a když na ni zavolal devítiletý chlapec a řekl – což se skutečně stalo: „Jsem kluk a nechci jít do školy, protože mě tam nutí mít růžovou roušku,“ hned druhý den měli zástupci zdravotnického rezortu včetně ministra zdravotnictví na tiskovce růžové roušky a ten kluk se sta

„Současná politika vyspělého světa se štěpí na dva póly podle otázky, do jaké míry chcete vidět otevřený evropský a mezinárodní trh, do jaké míry jste schopni akceptovat mezinárodní migraci, do jaké míry jste schopni přijmout otevřenou společnost,“ říká politolog Jan Rovný, který působí na prestižní francouzské univerzitě Sciences Po. Dva opačné póly tohoto sporu u nás podle něj reprezentují Piráti a hnutí SPD. Ke stejnému dělení dochází podle Rovného nyní všude v Evropě.

Určitě tam hraje roli utečenecká krize. Schopnost SPD se ukotvit na české politické scéně reaguje právě na utečeneckou krizi. Tato krize měla na politiku širší dopad. Najednou je možné říci, že já nesouhlasím s liberálním konsenzem, který byl typický pro demokratické strany a Evropskou unii. Mění se rétorika, která lidem, jako je Tomio Okamura nebo Václav Klaus mladší, umožňuje jít do kulturních témat, která byla okolo přístupu do EU v podstatě tabu. Je důležité si uvědomit, že politická scéna se nemění ani tak kvůli největší straně, tedy ANO, ale kvůli těm periferním aktérům typu Piráti a SPD. Samozřejmě tu pořád hrají roli klasické strany jako ODS a KSČM. Ale ta podstatná změna se hlavně děje kvůli Pirátům a SPD. A ANO hraje zajímavou roli v tom, že sedí uprostřed a je schopné brát voliče ze všech stran a bude nejspíš schopné i dál. Ta kulturní soutěž tu ale je, bude tady více a bude důležitá.

S Ivanem Trojanem o novém filmu Šarlatán, chvílích, kdy herci zvrací, a krizi kinematografie

No, někdy to jde těžko. Ale tady u toho scénáře jsem věděl, že je kompaktní, věřil jsem, že ten film může být uvěřitelný a pravdivý. Že příběh není schematický nebo zjednodušený a že postavu mohu zahrát tak, aby byla uvěřitelná. Že si nebudu říkat – sakra, o co tady jde? Mám to tak i na divadle – v Dejvickém divadle se pohybujeme na hranici, že to je někdy až absurdní a nadsazené, ale pořád musí být i v té nadsázce jistá uvěřitelnost. Je důležité umět udržet tuhle hranu. Musí to dávat logiku, aby se v tom lidé neztráceli.

S hudebníkem o cestě k angažovanému umění, sporech s kolegy, odpouštění a o dopisování si s lidmi, kteří ho chtějí pověsit

Pokud bych si utvářel obrázek jenom z internetu, byl bych vůči české společnosti asi hodně skeptický. Většinu těchto akcí ale doprovází i živý kontakt s lidmi. Vždy se najde někdo, kdo se mě přijde zeptat, proč takhle přemýšlím. A díky tomu skeptický nejsem: právě střet s opačným názorem nás posouvá dál. Konkrétně u tématu uprchlíků, rozumím tomu, že je to společenské tabu. I můj manažer je z některých mých aktivit nešťastný. S výjimkou slepic, které jsou relativně populárním tématem, protože většina české populace je pro zrušení klecového chovu, jde často o věci, které společnost rozdělují a jako hudebníkovi vám to nepomáhá získávat další fanoušky. Asi jsem dříve více přemýšlel ve škatulkách přítel–nepřítel. Dnes se snažím zdůrazňovat, že nejdůležitější ze všeho je dialog.

S Donaldem Tuskem o představivosti, rozumném Orbánovi a nezkušenosti, která není přednost

Ve východní části Evropy se častěji objevují politici, kteří ne zcela respektují klasická pravidla hry: trojpodíl moci, skutečně nezávislou justici, úplnou svobodu slova, respekt k jinakosti. To, co zjednodušeně nazýváme liberální demokracií. Ale to mnohem víc vyplývá ze společenské nálady než z osobností konkrétních politiků. Podstatně víc z historie než zeměpisu. Politici z našeho regionu chápou unijní standardy jako obtížnou nutnost, a ne jako kladnou hodnotu. Ti ze západu většinou aspoň předstírají, že Evropa jako celek je pro ně priorita. Ale čím dál častěji má i na západě navrch národovecké sobectví. Nejspektakulárnějším příkladem byl brexit. A i když to ze střední Evropy mohlo vypadat jinak, ukázala to také migrační krize. Podle mě v jistém smyslu naopak rozmazala hranice mezi východem a západem. Ve skutečnosti totiž skoro všichni začali myslet jenom na sebe.

Se socioložkou a psychoterapeutkou Markétou Šetinovou o tom, proč je krize snazší pro čerstvě zamilované, proč už se budeme seznamovat především on-line a v čem nám škodí ideál romantické lásky

Z výzkumu, který dělal o první vlně Národní ústav duševního zdraví (NUDZ), vyplynulo, že zhruba třetinu vztahů krize zhoršila, třetina vztahů zůstala víceméně stejná a třetinu vztahů to naopak zlepšilo. A ty důvody vlastně nejsou překvapivé. Stačí nám selský rozum: zlepšily se vztahy, kde k sobě měli lidé emocionálně blízko, měli dobře nastavenou komunikaci, kteří měli partnerství pevné. Když lidé v takto nastaveném vztahu stráví více času a překonávají nějaké těžkosti, tak vztah pro ně může být zdrojem síly a může je to celé ještě dál sblížit. Obecně je to s partnerskými krizemi tak, že krize nemusí vztah úplně rozbít, může to být i něco sbližujícího.

S Veronikou Munk, novinářkou on-line deníku Index.hu, o velkých novinách v Maďarsku a plánech, o kterých se nemluví

Tohle byl docela velký newsroom, pracovalo tu zhruba devadesát novinářů. Skoro všichni skončili, víc než osmdesát lidí. V podstatě všichni. Pokud dáte výpověď, podle maďarského pracovního práva se zaměstnavatel rozhodne, zda vás nechá jít, nebo jestli musíte naplnit výpovědní lhůtu, která trvá třicet dní. Já dala výpověď 24. července. Budu tu do 23. srpna. Dělám stejnou práci jako doposud. Šéfredaktor tady už není, jsme tu ale tři jeho zástupci, kteří řídíme práci. Potíž je v tom, že ne všichni z těch osmdesáti odcházejících tu zůstali. Asi třicet lidí mohlo jít rovnou, už zde nepracují, a to je samozřejmě znát.

S investigativní novinářkou slovenského Denníku N Monikou Tódovou o vraždě Jána Kuciaka a propojení mafiána Kočnera na státní správu

Tohle nás s kolegy napadlo, tak jsme o tom přemýšleli, ano. Pak jsem si přečetla výpověď Petera Tótha, který měl naše sledování od Kočnera na starost, a on v ní říkal, že na nějaké dřívější dovolené v Chorvatsku se mu Kočner svěřoval s úvahami, že když se zabije jeden novinář, tak se ostatní polekají, a když se zabije druhý, tak bude definitivní klid. Takže měl tu myšlenku v hlavě vlastně léta, a nakonec to vypadá tak, že si vybral Jána Kuciaka právě proto, že ho asi nejvíc rozčiloval svými texty. Protože Ján se mu opravdu věnoval podrobněji než kdokoli z nás. A nejen že se věnoval tomu, že policie Kočnera v jeho podvodech chrání, nic nedělá, ale věděl vždy v reálném čase, že Kočner chystá nějaký obchod, dražbu. Jen se někam přihlásil, Ján už to věděl a mohl jeho obchody sledovat. Ján byl v těchto ekonomických věcech velmi dobrý.

Se zdravotní sestrou Martinou Hvozdenskou o koronaviru, dvanáctkách v nemocnici, neférových platech, chimérách z Růžové zahrady a popletených lidech, kteří se bojí smířit s realitou

Covid je velmi zákeřná choroba. Když máte chřipku, je vám první dny zle a pak se váš stav začne lepšit. U covidu ne. Onemocníte, ale do nemocnice potřebujete třeba až po 10 nebo 14 dnech. A pokud se vám ještě přitíží a musíte na ARO, tak i to může trvat. V nemocnici pacienti končí většinou kvůli dušnosti, kdy vaše plíce nestíhají okysličovat tělo. Musí se aplikovat kyslík. Přidávají se horečky, klidně 39 i 40 stupňů, které nejdou ničím snížit a trvají i týden nebo dva. Pak jste tak slabí, že se neudržíte na nohou. Někdo zvrací, někdo má průjmy, někdo šílené bolesti hlavy, dusivý kašel. Nemůžete zůstat doma. Neudýcháte to.

Barack Obama vydal první díl svých dlouho očekávaných vzpomínek. Kniha s názvem A Promised Land (Země zaslíbená) má osm set stran a vrcholí úspěšným zátahem proti skrývajícímu se šéfovi al-Káidy Usámu bin Ládinovi. Šéfredaktor amerického měsíčníku The Atlantic Jeffrey Goldberg vedl minulý týden s prvním černošským prezidentem o jeho memoárech rozsáhlý rozhovor. Jeho podstatnou část si můžete přečíst i v Respektu.

Tohle mě v posledních čtyřech letech zaskočilo nejvíce. Povaha a chování Donalda Trumpa mě nepřekvapily, byly zjevné již před volbami v roce 2016. Nečekal jsem, že se nějak zásadně změní. Nemohl jsem ale uvěřit, jak snadno se zlomí republikánský establishment, tedy lidé, kteří se ve Washingtonu pohybují dlouho a kteří se hlásili k víře v jisté ústavní hodnoty a normy. Člověk si vzpomene na Johna McCaina. Přes všechny rozpory, jež jsme mezi sebou měli, si neumíte představit, že by John McCain omlouval prezidenta, který se lísá k Vladimiru Putinovi nebo který dává přednost ruské interpretaci událostí před interpretací vlastních zpravodajských služeb. Vidět, jak osobnosti Republikánské strany provádějí obrat o sto osmdesát stupňů ve všem, v co dosud údajně věřily, je skutečně zneklidňující.

Monika Baudišová nakreslila komiks o tom, jaké to je, když se pár marně snaží mít dítě

Mluví se o tom málo, lidé se za neplodnost často stydí a dlouho ji tají. Když už se rozhodnou to sdílet, lidé kolem často neví, jak reagovat. V mém okolí se navíc za posledních pár let narodil opravdu velký počet dětí. Všechny moje kamarádky mají děti a mnoho z nich si nedokáže představit, že otěhotnět nemusí být tak jednoduché. Navíc je pro ně těžké mluvit vůbec o něčem jiném než o dětech, což je také pochopitelné, protože jejich narození a existence je teď pro ně vším. Ale potom ty dva světy do sebe nezapadají. A může být těžké najít způsob, aby se vedle sebe cítily pohodlně a dokázaly to nějak sdílet. Jsou lidé, se kterými se mi to podařilo, i když to trvalo, včetně nejbližší rodiny. A jsou i lidé, se kterými člověk ztratí kontakt, protože společnou řeč nenajdou.

Se slovenskou písničkářkou o pozdním objevování feminismu, prospěšnosti samoty a bourání tradičního rodinného vzorce

Byl to nápad Jay a Anny. Když dokončila FAMU a došlo na lámání chleba v podobě uplatnění na trhu práce, začala narážet. Třeba svět reklam drží v rukou muži. Bylo pro ni těžké získat práci a zároveň cítila, že jí lidé nedůvěřují, protože je malá a je žena. S něčím podobným se potýkala i naše kameramanka Anna. Když pracuje se štábem, se kterým se dobře nezná, nosí mikinu pod zadek, protože nechce poslouchat žádné komentáře ohledně postavy. Měla jsem rozpracovaných několik videí, ale vždy ztroskotala na tom, že jsme na ně neměli peníze. Když mi naše producentka Klára zavolala dva týdny před natáčením a řekla, že rozpočet odhaduje mnohem vyšší, než bylo v plánu, měla jsem dojem, že se všichni zbláznili. Ale sedla jsem si k počítači a začala jsem psát všem, kteří mě napadli, jestli by nám na ten klip nepřispěli. Navíc na něm pak spousta lidí pracovala zadarmo, jinak by to stálo mnohem víc. Do ničeho takového bych se nepouštěla, pokud by to nemělo společenský přesah. Připadá mi zbytečné točit další video, kde jsem hezky oblečená a namalovaná a někdo kolem mě tancuje. Mého narcismu už bylo dost. Teď chci, aby má tvorba měla společenský význam.

Původem český vědec Václav Smil vydal přes čtyřicet knih, které vyšly v mnoha jazycích, mimo vědecké kruhy se však stal známým až poté, co ho za svého nejoblíbenějšího autora označil zakladatel Microsoftu Bill Gates. „Jako se někteří lidé těší na nový díl Hvězdných válek, já se těším na novou knihu od Václava Smila,“ řekl o něm Gates.

Na světě je 7,8 miliardy lidí. Hovor, který teď spolu vedeme, nemá žádný význam, nijak neovlivní lidi žijící v Zambii nebo v Bangladéši či Ugandě. Lidé jsou tak odpojení od reality, že se považují za důležité. Proto doporučuji si co nejčastěji opakovat, že nás je tu 7,8 miliardy. Co jeden z nás znamená? Nic.

Se známým novinářem o jeho dokumentu Nebe, bezcitné společnosti a iluzi, jíž na začátku propadl

Čína je brutální diktatura, kde komunistická vláda nemá žádný respekt vůči lidskému životu a občanům, kterým vládne. A zároveň, že i v takové diktatuře můžou žít naprosto normální lidé, kteří jsou schopni obětavosti, empatie a bezpodmínečné lásky. Čili ty vzkazy jsou dva: točím zprávu o kruté a bezohledné vládě i velké části společnosti, ale také o krásných, dobrých a hodných lidech. Když jsme do sirotčince přišli, byl to pro mě důkaz, že pravda a láska fungují i v naprosto nelítostném prostředí. Že jsou to hodnoty, o které tu skutečně někdo usiluje, a může díky tomu učinit něčí životy lepší a důstojnější.