Potřebujeme jen trochu pomoct

Jak vypadá dnešní nouzový stav zevnitř nemocnice?

Je to náročné, samozřejmě. Počty nakažených jdou nahoru, tím pádem přibývá i nemocných. U nás ve Zlíně se omezuje neakutní péče, tři oddělení se předělala na covid lůžka. A chystají se další. Ale to je stejné všude. Je to potřeba. Někdo tomu možná nevěří, ale ti lidé s covidem jsou opravdu vážně nemocní a skutečně do nemocnice musí.

Lidé v čele státu teď působí už opravdu hodně vyplašeně. Jaký dojem máte z dnešní situace vy? Jak na vás působí to, co vidíte v první linii?

Každá nemocnice má pandemický plán. Všichni jsme ho četli, všichni ho známe. V případě jeho aktivace se chod špitálu mění, běžná oddělení se předělávají na infekční, přesouvá se personál. Pro nás to vždy bylo něco jako katastrofický film, pohádka, která se nikdy nestane. Ale najednou je to tady. Věřte nám, že se všichni strašně snažíme. Od vedení nemocnice přes primáře a sestry, sanitáře, laboranty až po administrativu. Všichni víme, že se o pacienty musíme a chceme postarat. Tak jak se na jaře semkla celá republika, všichni šili roušky a pomáhali, tak teď mi přijde, že se semkli zaměstnanci nemocnic.

Bojíte se?

Jasně, každý se bojí. Nikdo neví, jestli se nenakazí, jestli to nepřinese domů. Ale jednou jsme sestry. Vybraly jsme si tohle povolání, protože chceme lidem pomáhat. Tak to děláme. Neexistuje možnost do práce nejít.

Přijdete s covidovými pacienty do styku?

Já zatím pracuju tam, kde normálně – na ambulanci na plicním. I tam máme covid pozitivní. O některých to víme, o jiných se to dozvíme až zpětně. Proto ke všem pacientům teď přistupujeme tak, jako by byli pozitivní.

Mnozí lidé – a možná některé takové znáte – jako by pořád byli přesvědčení, že se nic zvláštního neděje. Co na to takovým lidem říkáte?

Že mně to hrozně vadí, všechny ty zprávy o tom, jak je covid výmysl a jak falšujeme diagnózy a čísla. Věřte, že ti pacienti jsou skuteční, je jich čím dál víc a jsou na tom opravdu špatně.

Jak špatně?

Mají neustupující horečky, dušnost, bolesti a to, co vykašlávají, nechcete vědět. Ze statistik přece víte, kolik jich je v kritickém stavu a kolik jich umírá. Ty počty pořád rostou. Nechápu, že to celé lidem nedochází. Často i těm, které považuju za hodně inteligentní, s velkým přehledem. Asi je to něco jako vnitřní obrana. Lidé si nechtějí připustit, že něco takového přišlo i sem k nám, kde bylo tak bezpečno. A tak odmítají uvěřit, že by covid byl problém.

Co se s lidmi s koronavirem v nemocnici vlastně děje? Proč tam musí být?

Covid je velmi zákeřná choroba. Když máte chřipku, je vám první dny zle a pak se váš stav začne lepšit. U covidu ne. Onemocníte, ale do nemocnice potřebujete třeba až po 10 nebo 14 dnech. A pokud se vám ještě přitíží a musíte na ARO, tak i to může trvat. V nemocnici pacienti končí většinou kvůli dušnosti, kdy vaše plíce nestíhají okysličovat tělo. Musí se aplikovat kyslík. Přidávají se horečky, klidně 39 i 40 stupňů, které nejdou ničím snížit a trvají i týden nebo dva. Pak jste tak slabí, že se neudržíte na nohou. Někdo zvrací, někdo má průjmy, někdo šílené bolesti hlavy, dusivý kašel. Nemůžete zůstat doma. Neudýcháte to.

Co obnáší starat se o covidového pacienta?

Mít na sobě skafandr, ten z televize, štít, respirátor, dvoje rukavice. Strašně se potíte, v rukou nemáte cit, štít se vám zamlžuje. A když si to všechno jednou oblečete, tak v tom musíte tři čtyři hodiny vydržet. Nemůžete na záchod ani se napít. Prostě v tom musíte být a až pak se vysvléct a všechno to vyhodit. Ve službě se sestry střídají – špinavá ve skafandru se věnuje pacientům, čistá chystá věci kolem nebo dělá papíry a pak se prohodí. Infekční prvek je hodně nový. Personálu je potřeba víc, práce je těžší fyzicky i psychicky.