Etzler o Číně: Uprostřed krutosti a brutality jsem našel nebe

Žádný jiný český novinář nemá tak hlubokou znalost Číny jako Tomáš Etzler. Působil tu jako zpravodaj České televize a často přinášel syrové reportáže, v nichž byl vždy patrný jeho osobitý styl. Nedávno do kin uvedl dokument Nebe, kde se snaží Říše středu popsat přes příběh jednoho z mnoha sirotčinců.

Proč právě název Nebe?

Ústředním motivem je vyprávění o jednom dětském sirotčinci a jeho handicapovaných chovancích. Každé dítě, které tam přijde, dostane od jeptišek příjmení Nebe, protože nemají jména ani papíry. Má to ale i další rozměr: čím déle jsme v sirotčinci natáčeli, tím více nám docházelo, že jeptišky vytvářejí svým těžce zkoušeným svěřencům opravdu jakési nebe na zemi. Ten nápad se tedy nejdřív zrodil kvůli jménům, ale potom jsme si řekli, že se to strašně hodí. V pekelném, zasmogovaném, špinavém a nelidském prostředí vesnice, kde sirotčinec stojí, je tohle jedno místo krásné - je tam solidarita a bezpečí.

Měl jste přitom milion možností, jak o Číně vyprávět…

Natočit zevrubný všeobecný dokument o Číně je podle mě naprosto nemožné. Je to tak komplexní, složitá a rozmanitá země, že to prostě nejde. To, o čem náš dokument bude, se vyvíjelo mnoho let, řešili jsme, jestli bude jen o sirotčinci, nebo tam bude přítomen i rozměr života zahraničního zpravodaje v Číně a přehodnocování názoru na ni. Nakonec jsme zvolili mix. Budu rád, když dokument bude sloužit jako jeden z dalších kousků skládanky o téhle zemi. Je to takové okno, které do ní umožňuje víc nahlédnout. A snad jí i víc porozumět.

Měl jste jasný cíl, co konkrétního chcete ukázat?

Ani ne. V novinářském životě jsem vždycky zjišťoval, jak se věci mají, objevoval něco nového - byl si schopný připustit, že vše může být složitější, než si myslím. A podobné to bylo i s dokumentem. Ale samozřejmě že film nakonec něco ukazuje…

Co přesně to je?

Že Čína je brutální diktatura, kde komunistická vláda nemá žádný respekt vůči lidskému životu a občanům, kterým vládne. A zároveň, že i v takové diktatuře můžou žít naprosto normální lidé, kteří jsou schopni obětavosti, empatie a bezpodmínečné lásky. Čili ty vzkazy jsou dva: točím zprávu o kruté a bezohledné vládě i velké části společnosti, ale také o krásných, dobrých a hodných lidech. Když jsme do sirotčince přišli, byl to pro mě důkaz, že pravda a láska fungují i v naprosto nelítostném prostředí. Že jsou to hodnoty, o které tu skutečně někdo usiluje, a může díky tomu učinit něčí životy lepší a důstojnější.

Jak přesně jste na tenhle sirotčinec přišel?

To byla strašně dlouhá anabáze. Na začátku jsem chtěl udělat reportáž o sirotčincích do zpráv, osm měsíců jsme hledali všude možně po Číně. Je to absurdní, sirotčinců je tam samozřejmě mnoho, ale dostat povolení natáčet v některém z nich je v podstatě nemožné. Faxovali jsme, emailovali, telefonovali a nic nefungovalo, z devadesáti procent nám ani neodpověděli, nikdo se s námi nebavil. Tak jsme na to zkusili jít jinak a začali do nich jezdit fyzicky, byli jsme asi v osmi z nich, mnoho hodin cesty od Pekingu. A zase stejná reakce, práskali nám dveřmi před nosem.

Proč?

Ve státních sirotčincích jsou naprosto katastrofální podmínky, děti jsou podvyživené, předčasně umírají hladem nebo nemocemi. Sirotčince jsou podfinancované, vládě jsou ukradené. Kdyby se takové obrázky dostaly do světa, byl by z toho skandál. Proto tam nikoho nepouští.

Jak se vám tedy nakonec podařilo uspět?

Náš sirotčinec byl v provincii Chu-pej a byl to výměnný obchod. Když jsme do něj přišli a začali se bavit o tom, co a proč chceme, jeptišky nám řekly, že už delší dobu chtějí samy natočit kratší videodokument o své práci, aby s ním oslovily úřady a požádaly je o materiální pomoc pro své svěřence. Vyprávěly nám, že všechny produkční společnosti, které v zemi oslovily, za to chtěly strašné peníze, které nemají. Tak jsme jim nabídli, že jim to uděláme zadarmo: řeknou si, co chtějí, a dodáme jim film na klíč. A ony nás zase za to nechají dělat náš dokument.

Věděl jste od začátku, že chcete právě točit o sirotčinci?

Přemýšlel jsem o více prostředích, nakonec jsem zvolil tohle. Když se mi to začalo honit někdy kolem roku 2012 hlavou, v Číně stalo se stalo několik incidentů. V jedné jižní provincii v zimě pět kluků ve věku sedm až jedenáct let zemřelo poté, co se chtěli zahřát v odpadkovém kontejneru. Byli to bezdomovci, zapálili si tam oheň a udusili se. Potom se objevila zpráva, že v jiné provincii zemřelo v sirotčinci na podchlazení dvanáct dětí. Následně média informovala, že se někde ve stodole udusily další děti, opět když se chtěly zahřát. A já si říkal, co se to proboha děje, tohle má být komunistická země? Jak je možné, že se nedokáže postarat o ty nejzranitelnější? To ve mně probudilo zvědavost, začal jsem pátrat, v jakém stavu je čínská sociální péče, a to mě nakonec dovedlo k sirotčincům.

Sirotčinec v provincii Chu-pej, kde jste natáčeli, byl také státní?

Ne, provozovaly ho právě místní jeptišky, byli v něm fyzicky i mentálně postižení lidé. Jejich rodiče je všechny někde odložili jako batolata. Z části kvůli dlouholeté oficiální politice jednoho dítěte, nechtěli prostě mít jediné povolené dítě postižené. Nicméně i po uzavření dohody, kterou jsem popisoval, z nás byly řádové sestry nervózní - jako křesťanky hlásící se k vatikánskému papeži jsou sice v Číně trpěné, ale působí víceméně poloilegálně. Vláda je kdykoliv může zavřít, kriminalizovat. Přítomnost Evropanů jako já rizika zvětšovala, mohlo to budit zbytečnou pozornost úřadů. Byl jsem v sirotčinci samozřejmě na začátku, ale domluvili jsme se, že dál budou natáčet čínští kameramani, které si najmeme. Natáčeli jsme v roce 2013, pak se vrátili film dotočit v lednu 2017.

To musí být náročné, člověk chce být přece na místě. Jaké od vás měli zadání?

Řekl jsem jim, aby točili vše, co tam uvidí. A hlavně jsem jim zdůraznil, aby se přitom chovali, jako by tam nebyli. Abychom dostali co nejméně zkreslený obrázek toho, co se v sirotčinci odehrává. Mým záměrem bylo vytvořit něco jako Jeden den Ivana Denisoviče, prostě Jeden den v čínském sirotčinci. Stihli jsme to za pět minut dvanáct, několik měsíců potom byla v Číně zakázaná nezávislá filmová produkce. Šlo o další krok přitahování šroubů vládou. Dnes už se tam může točit jenom v rámci státem kontrolované televizní organizace. Režim nedovolí, aby v zemi  vzniklo cokoliv, co by neměl pod kontrolou - a co by, nedej bože, bylo kritické.

Jak jste byl s nasbíranými záběry spokojen?

Byl jsem rozpačitý, roky jsme pracoval jako televizní novinář, měl jsem zažité postupy, představy, jak věci mají vypadat. Ale moje střihačka Adéla Špaljová byla nadšená. Říkala, že je to syrové, že tam je vše, co do pořádného dokumentu patří a co ho může udělat silným. Zpětně ji musím dát za pravdu.

Když jsem se na váš dokument díval, zaujalo mě, že tam nejsou úplně malé děti. V sirotčinci nebyly, nebo to byl váš záměr?

Byly tam, sirotčinec měl tři části, v jedné byla nemluvňata. Ty záběry máme, ale já je tam nakonec nechtěl, připadalo mi to prvoplánové. Navíc bych to musel ve filmu vysvětlovat, tomu jsem se snažil vyhnout. Takže jsou tam spíš starší děti, dospívající a vlastně i dospělí, kteří tam přišli jako malí, už tam zůstali - a asi tam jednou i zemřou.

Vybudovat takové místo musí být v čínských podmínkách obtížné, jak se to podařilo?

Srdcem a mozkem celého areálu je sestra představená Wang, naprostá vizionářka. Kromě sirotčince založila tréninkové centrum, kam zve rodiče z dalekého okolí a vysvětluje jim, jak se mají starat o postižené děti. V Číně není zdravotní pojištění, hrozně moc lidí nemá žádné zdravotní zabezpečení. Když se někomu narodí postižené dítě, rodiče nemají prostředky starat se o něj, nikdo jim neposkytne radu ani pomoc. Tedy až na pár osvícenců, jako je sestra Wang.

Nebál jste se o to víc, že sestru Wang a její spolupracovnice můžete ohrozit?

Věřím, že k tomu nedojde z několika důvodů. Naše jeptišky jsou pro místní vládu hodně nepostradatelné, řeší za ni něco, co by měla dělat sama. Před časem čínská média psala o jedné jeho chovankyni, která je nadějnou malířkou. Pochopitelně tam nepadlo nic o jeptiškách, ale byla tam zmínka, že v tomhle sirotčinci to dělají dobře. Čili čínská vláda má o něm povědomí a myslím si, že v reakci na náš dokument mu nebude škodit. My ho neukazujeme jako nehostinné místo, právě naopak. Jako nehostinný vykreslujeme zbytek Číny.

Stoprocentně jistý si ale nemůžete být. Nepřevládla ve vás přece jen novinářská touha mít silný příběh?

Opravdu jsem si dával hrozně pozor, aby někoho neohrozil. Když se na dokument díváte, od žádné z jeptišek proti vládě nezazní za celou dobu jediné kritické slovo. Ten, kdo Čínu kritizuje, nejsou ony, ale já.

Chce sestra Wang zůstat v svém sirotčinci, jak to půjde?

Po těch letech, co tam je, je nesmírně vyčerpaná a uvažuje o tom, že se odstěhuje do úplně jiné provincie, kde by se starala o staré lidi. Uvidíme, jak to celé dopadne. Ale v sirotčinci pracují samozřejmě i další obětavé sestry, které by ho dál držely v chodu.

Jaká je dnes vůbec v Číně situace handicapovaných lidí?

Pořád velice špatná, trochu tomu v minulosti pomohla paralympiáda, ale vůči postiženým jsou tam stále strašné předsudky. Když jdete v jakémkoliv čínském městě po ulici, nenarazíte tam na vozíčkáře nebo jinak handicapované lidi. A ještě horší je to na chudém venkově. Organizace Human Rights Watch dělala před časem studii o handicapovaných a zjistila, že čtyřiceti procentům z nich, i když jsou mentálně zdraví, bylo odepřeno vzdělání - jsou negramotní. Devadesát procent z nich pak žije pod hranicí chudoby. Když jsem se bavil s autory té studie a když jsem situaci pozoroval na místě, dospěl jsem k tomu, že postižení nemají v Číně stejná práva jako zdraví. Jsou jim odepírána základních lidská práva, komunistický režim je považuje za odpad, nechce je mít na očích.

V Číně jste žil a pracoval řadu let. Objevil jste další vřelá místa, jako byl váš sirotčinec?

Vřelé vztahy jsou určitě v některých rodinách, ale ani to není běžná záležitost. Vřelost je v Číně opravdu vzácná.

V dokumentu jsou dvě brutální scény z veřejných CCTV kamer, ve kterých neznámí řidiči opakovaně přejedou chodce, jednou je to dokonce dítě. Lidé, kteří kolem přejetých přecházejí, jim nepomohou, až oběti nakonec umřou. Proč jste je zařadil?

Ukazuje to, jak bezcitná ta společnost je. Točil jsem na různých místech světa, v Asii, Africe, ale takový chlad jako v Číně jsem nikde jinde nezažil. Mimochodem v Číně se říká, že když někoho na ulici přejedeš, tak se vrať a přejeď ho ještě jednou, ať ho zabiješ, protože pak nebudeš muset platit náklady na jeho léčbu.

Nejsou to jen excesy?

Bohužel nejsou, takových videí, kde někdo umírá a nikdo mu nepomůže, je hodně.

Ve filmu líčíte, že když jste do Číny přijel, propadl jste její energii, myslel jste si, že se bude modernizovat včetně zlepšování lidských práv. Na počátku 90. let jste odešel do USA, kde jste udělal kariéru ve zpravodajské stanici CNN. Zkušenost s totalitní společností jste zažil na vlastní kůži, jak jste si mohl myslet, že jiná totalita může fungovat lépe?

Když jsem do Číny jako zpravodaj přijížděl, byl jsem hrozně zvědavý: všude kolem sebe jsem viděl obrovský boom ve stavebnictví, vznikalo neuvěřitelné množství nových věcí, lidé byli otevřenější, ti bohatší cestovali po světě. Myslel jsem si, že najdu jakési podhoubí pražského jara v šedesátých letech u nás. Ale čím déle jsem tam žil a pronikal pod povrch, tak mi docházelo, že nic takového tam ve skutečnosti není. Byl to nepochybně jeden z mých omylů, když jsem se domníval, že všudypřítomná modernita může změnit charakter tamního vládnutí.

Je vůbec možná změna totalitní Číny v demokratickou? Nebo alespoň demokratičtější?

Pokud tamní komunistická strana zůstane u moci, změna je vyloučená. Podívejte se, co vyvádí prezident Si Ťin-pching. Naprosto přitvrdil a strašně nakupil moc pod sebe. Prakticky zrušil dřívější desetileté prezidentské termíny, kdy se komunisté ve vedení země aspoň střídali. Nechce moc pustit, decimuje Ujgury, něco podobného provádí s Mongoly, korejskými menšinami, ovládl Hong-kong. Je to nejtvrdší a nejbezohlednější vůdce od Mao Ce-tunga. Druhou stranou mince je, že čínská společnost se stále více podobá soudku střelného prachu. Chudoba, útlak, nerovnost a korupce - to vše vytváří gigantickou nespokojenost. Jednou může dojít k výbuchu, obrovským nepokojům a rozpadu Číny. Peking se vše snaží udržovat pohromadě strachem a zbraněmi, ale to nemusí stačit navždy.