V Evropě není žádný svatý

Pět let jste byl europrezident. Co jste se za tu dobu naučil o politicích ze západu Unie a o těch z našeho regionu, ze středu a východu Evropy?

Neexistuje žádný politik vzor západ nebo vzor východ. Stejně málo má společného Hollande s Macronem, Merkel se Schröderem nebo Blair s Johnsonem, jako má Babiš s Havlem nebo Tusk s Kaczyńským.

Kdyby byli všichni politici stejní, bude vypadat svět všude stejně. A to nevypadá.

No právě. Ve východní části Evropy se častěji objevují politici, kteří ne zcela respektují klasická pravidla hry: trojpodíl moci, skutečně nezávislou justici, úplnou svobodu slova, respekt k jinakosti. To, co zjednodušeně nazýváme liberální demokracií. Ale to mnohem víc vyplývá ze společenské nálady než z osobností konkrétních politiků. Podstatně víc z historie než zeměpisu. Politici z našeho regionu chápou unijní standardy jako obtížnou nutnost, a ne jako kladnou hodnotu. Ti ze západu většinou aspoň předstírají, že Evropa jako celek je pro ně priorita. Ale čím dál častěji má i na západě navrch národovecké sobectví. Nejspektakulárnějším příkladem byl brexit. A i když to ze střední Evropy mohlo vypadat jinak, ukázala to také migrační krize. Podle mě v jistém smyslu naopak rozmazala hranice mezi východem a západem. Ve skutečnosti totiž skoro všichni začali myslet jenom na sebe.

Co vás ve funkci nejvíc překvapilo?

Nedostatek představivosti. Když zůstaneme u našeho regionu, tak tu třeba byli lidé, kteří otevřeně podporovali brexit, jako by si mysleli, že se naše situace v Unii po odchodu Británie zlepší. Vůbec nejzábavnější byli ti, kdo zároveň fandili brexitářům, a zároveň se strachovali, že Němci budou mít moc velký vliv. A co čekali? Že Británie bude líp vyvažovat síly v Unii nějak zvenčí? To je přece nesmysl.

A co vás překvapilo v dobrém?

Jak přátelská k Unii je na východě Evropy veřejnost a veřejné mínění. V Rumunsku nebo na Slovensku. Díky tomu pocit, že střední Evropa zahodila Unii a její ideály a vzdala je, který se v její západní části šířil, už není tak silný.

Jak se po dobu vašeho prezidentství změnila unijní vyjednávání?

V Unii má v klíčových momentech pragmatismus nakonec navrch nad nepřátelstvím. To platilo a platí. O vnitřní politice takového Fica nebo Orbána si můžeme říkat cokoli, ale na radě se zpravidla chovali rozumně a pomáhali hledat kompromis. To mimochodem charakterizuje hodně hráčů na evropské scéně. Velká pružnost při vyjednávání, a agresivní a často protievropská propaganda na následných tiskovkách.

Kdo má nejpádnější slovo ve výsledných dohodách?

Angela Merkel. Ta hraje největší roli, a zpravidla pozitivní. Jako jedna z mála má pořád před očima širší obraz, což rozhodně neznamená, že by jenom na chvíli zapomněla, co je zájem Německa. Ale má vzácnou kombinaci charakterových rysů – připravenost ke kompromisu, zatvrzelost spojenou s empatií, zdravý rozum a obyčejnou lidskou vlídnost –, kterou když zkombinujeme s tím, jak dlouho je u moci, a přidáme význam Německa, tak je jasné, kdo měl a má největší vliv na rozhodnutí. S dobrými i špatnými důsledky. Mnohem častěji s těmi dobrými.

V průběhu vašeho mandátu se toho spoustu stalo a hodně změnilo.

Ano. Víte, kdo mě nejvíc ponoukal, abych se o funkci europrezidenta ucházel? Viktor Orbán. Tehdy bylo zřejmé, že moje volba znamená zrovnoprávnění nových členských států. Tehdy si nikdo nepřipouštěl, že zrovna u nás ve středu Evropy bude mít tolik příznivců současný světový trend – kmenové chování ochucené nedůvěrou k cizím, kdy cizí je každý, kdo není stoprocentně náš. Nikdo ještě otevřeně nehlásal staronovou národoveckou víru a neukazoval autoritářské sklony, jako to teď dělají ve Varšavě a v Budapešti. A tak jsem neměl problém prezentovat „východní“ pohled na svět a bránit východní státy před útoky, které jsem považoval za nespravedlivé. Třeba i v debatách o povinném přerozdělování migrantů do členských zemí.Ale ke svým kolegům jsem byl postupem času samozřejmě  i čím dál kritičtější, když narušovali vládu práva, svobodu vlastních občanů nebo chtěli spolupracovat s Putinem po jeho agresi vůči Ukrajině. Je však třeba říct, že nejde jen o východ, v Evropě nejsou žádní svatí a každý dělá chyby. Osobně si myslím, že konflikt mezi severem a jihem ohledně dluhů a budoucnosti eura je mnohem závažnější než rozdělení na západ a východ, které zmiňujete. Visegrád někdy má pravdu, jindy ne, a někdy se neshodne sám se sebou. Důležité je, aby se naše, řekněme, nemoudrá protievropská rétorika nezměnila v nemoudrou politiku, protože to by znamenalo rozpad Unie a náš konec v ní.