Mám pocit, že prarodiče už péče o vnuky nebaví

Jsem máma dvou dětí s pětiletým odstupem. A i přesto, že jsem se rozhodla mít děti a ráda se jim věnuji, sleduji, jak rostou, a plním všechny maminkovské povinnosti, nejsem úplně ten typ „mamka na tři roky doma“.  

Stejně jako u prvního syna, i teď mi práce velmi chybí. Měla jsem zaměstnání, které mě bavilo. Ráda jsem trávila čas s kolegy a našimi klienty a těšily mě výsledky naší práce. Odchod na druhou mateřskou jsem brala jako pauzu s tím, že se vrátím možná po roce až roce a půl. Podobně jsem totiž nastoupila do práce i po prvním synovi a dokonce jsem tehdy měnila zaměstnání.  

Tehdy mi však velmi pomáhali rodiče, na které byl syn odmalička zvyklý, protože jsem k nim s ním pravidelně chodívala a často s ním trávili čas, když jsem odběhla do obchodu nebo potřebovala něco pracovního vybavit. Moje máma ho bez problému přebalila, nakrmila a i uspala. 

Velmi jsem doufala, že to i s druhým synem bude podobně. Situace je však úplně jiná. K našim jsem se synem chodila méně, protože po jeho narození byli nemocní několik týdnů a nemohli jsme se setkávat. S příchodem léta a návratem vitality už ale zase raději věnovali čas práci kolem domu a na zahradě a na vnoučata neměli tolik času, jak bych si přála. Starší syn u nich proseděl několik hodin před televizí a mladší (v té době šestiměsíční) s nimi sám nevydržel déle než pět minut.