Katarzia: Mého narcismu už bylo dost

Čerstvě vydané video k vaší písni Hoří i voda vypadá jako příklad učebnicového načasování. Téma svobody žen rozhodovat o vlastním těle právě teď mimořádně rezonuje: Polsko se bouří proti zpřísnění zákona o interrupcích a restriktivní snahy byly v tomto směru letos patrné i na Slovensku. Jaký máte osobně vztah k těmto komplikovaným a citlivým tématům?

Přiznám se, že ženskými tématy jsem se začala zabývat teprve koncem minulého roku. Došlo mi, že nemám jasno v tom, co je feminismus, tak abych to uměla vysvětlit. Takže jsem si pořídila knihy a ponořila se do nich. Inspirovalo mě i to, že na Slovensku je feminismus vnímán spíše negativně. Zásadním impulzem ale byl fakt, že jsem se před dvěma lety stala součástí oficiální slovenské kampaně Pretože hovorím nie. Tehdy se povedlo pozměnit společenský pohled na problematiku domácího násilí a zlepšit přístup policie k řešení jednotlivých případů. Narazila jsem na osudy žen, které si domácí násilí prožily, a trápilo mě to. Je nutné o tom mluvit.

Stejně jako spousta dalších říkáte, že je důležité od feminismu oddělit negativní nálepku. Proč se to pořád nedaří?

Je to komplikované. Část feministek je poměrně radikálních a tím dochází ke stigmatizaci. Takže jsem se začala ptát mužů ve svém okruhu okolo dvaceti třiceti let, co si představují pod pojmem feminismus a jakou s ním mají zkušenost. Většinou se párkrát ocitli v konverzaci, kterou museli opustit, protože je ženy začaly urážet. K dospělému dialogu bez hysterie a emocí máme ještě daleko. A současně s tím jsem si začala všímat, že některé ženy zakládají svou identitu na faktu, že rozhodně feministky nejsou. Když u nás letos v září vyšel Vogue s vysmívaným titulkem We Should All Be Activists (Všichni bychom měli být aktivisté), inspirovaným názvem knihy Chimamandy Adichie We Should All Be Feminists, přečetla jsem si její knihy. Našla jsem jasné paralely s vlastním životem, a tak jsem si řekla, že se tím chci zabývat. I já jsem byla vychovaná v tom, že se mám vdát, a moji rodiče mi to dokola omílají.

Je vám lehce přes třicet. To je často bod, v němž ženy pociťují stoupající tlak okolí na to, kam by se měl ubírat jejich život. Je to i váš případ?

Začalo to, už když mi bylo devatenáct a měla jsem prvního přítele. Po rozchodu jsem měla pocit, že je to konec světa a zůstanu navždy sama. I když jsem to tehdy tak nepojmenovávala, dostalo mě to na rok do strašných depresí. Potom jsem pokračovala ve vzorci neustálého hledání, až jsem z toho nakonec byla úplně zmagořená. U nás doma se tváříme, že si nic nevyčítáme. Jsme liberální a jsme v tom s tebou. Ale mezi řádky poslouchám, jak je Kristýnka těhotná a Janka se vdává, jdeme na rozlučku a Kamila se má skvěle, protože má vnoučata. Přijde mi, že Češi jsou v tomto ohledu liberálnější. My jsme věřící země a model tradiční rodiny je u nás velmi zakořeněný. Nechci tvrdit, že je to špatně, ale jde o to, že si přece navzájem nemůžeme mluvit do vlastních životů. Je jedno, jestli jde o muže nebo ženy.

Na zmíněném videu jste spolupracovala s americkou režisérkou Jay Walker a slovenskou kameramankou Annou Smoroňovou. Motivací bylo mimo jiné povzbudit ženy na kreativních pozicích. Co vás vede k jistotě, že to dnes potřebují?

Byl to nápad Jay a Anny. Když dokončila FAMU a došlo na lámání chleba v podobě uplatnění na trhu práce, začala narážet. Třeba svět reklam drží v rukou muži. Bylo pro ni těžké získat práci a zároveň cítila, že jí lidé nedůvěřují, protože je malá a je žena. S něčím podobným se potýkala i naše kameramanka Anna. Když pracuje se štábem, se kterým se dobře nezná, nosí mikinu pod zadek, protože nechce poslouchat žádné komentáře ohledně postavy. Měla jsem rozpracovaných několik videí, ale vždy ztroskotala na tom, že jsme na ně neměli peníze. Když mi naše producentka Klára zavolala dva týdny před natáčením a řekla, že rozpočet odhaduje mnohem vyšší, než bylo v plánu, měla jsem dojem, že se všichni zbláznili. Ale sedla jsem si k počítači a začala jsem psát všem, kteří mě napadli, jestli by nám na ten klip nepřispěli. Navíc na něm pak spousta lidí pracovala zadarmo, jinak by to stálo mnohem víc. Do ničeho takového bych se nepouštěla, pokud by to nemělo společenský přesah. Připadá mi zbytečné točit další video, kde jsem hezky oblečená a namalovaná a někdo kolem mě tancuje. Mého narcismu už bylo dost. Teď chci, aby má tvorba měla společenský význam.

Naznačujete, že v tomto případě byla prosba o pomoc „nevyhnutelná“. Proč?

Tohle se týká všech. Na Slovensku se hýbou ledy. Začalo to článkem v deníku SME, kde spolu s dalšími ženami o sexuálním obtěžování promluvila i naše prezidentka. Lidé nacházejí odvahu mluvit o svých zkušenostech. Spousta lidí to slyšet nechce, ale když se o tom bude mluvit více, tak se přece jen něco pohne k lepšímu. V souvislosti s naším videem začaly některé ženy mluvit o svých zkušenostech s interrupcí a jedna z nich mi řekla, že ji zveřejnila právě kvůli tomu.