Odborářův boj
Je to svým způsobem záhada. V nejostřejší odborářské stávce za posledních několik let nejde ani o radikální snižování platů, ani o hromadné vyhazovy z práce, ale – zjednodušeně řečeno – o zlevněné jízdenky.
Stávka nakonec nebude, ale stojí za to se zamyslet nad tím, proč jsou odboráři v Česku ochotní jít do ostrých akcí, jen když jde o jízdenky. A proč v jiných situacích, když jde třeba o platy učitelů, jsou tak krotcí.
Že jsou u nás právě učitelé vzhledem k důležitosti svého povolání zoufale podhodnocení, je ohraná písnička. Ne že by si učitelské odbory neuměly vydupat svoje, ale většinou jdou do akce jen v nejhorším, když jim stát hodlá sebrat i to málo, co mají. Tak si na sklonku minulého roku vydupaly spolu s policisty a hasiči na poslancích, že se jim nebudou jako ostatním státním zaměstnancům snižovat platy o čtyři procenta. Ve výsledku šlo ale stejně o hořké vítězství, protože resort školství přišel o peníze na odměňování učitelů podle kvality jejich práce (ne jenom podle odučených let), které plánoval bývalý ministr školství za zelené Ondřej Liška.
Za dvacet let fungování svobodného státu je přitom jasné, že co si učitelští odboráři nevybojují, to nedostanou. Předvolební řeči o důležitosti vzdělání a povolební nalévání miliard do resortů vzdělání na hony vzdálených, patří k oblíbenému cynismu tuzemských nejsilnějších politických elit. Nabízí se otázka, proč třeba učitelé nestávkují v době červnové klasifikace nebo maturit. Tisíce žáků, kterým by hrozilo, že nedostanou závěrečné nebo maturitní vysvědčení, by představovalo neoddiskutovatelný nástroj nátlaku na stát. K případným námitkám o nepřípustném „braní si rukojmích“ pouze dodejme, že „rukojmí“ jsou principem stávky samotné, jak už uvedl kolega Macháček.
Krotkost ve věcech, ve kterých jde o hodně, a radikálnost ve věcech, ve kterých nejde v zásadě o nic, je ale poznávacím znamením českých odborů. Má to logiku: v zápase o levnější jízdenky nemají odboráři v zásadě co ztratit. Případnou den trvající blokádu veřejné dopravy všichni nějak přežijeme. Případné ohrožení zaměstnaneckých benefitů zase v pohodě přežijí dopraváci. Jedná se ovšem o logiku poněkud lokajskou.
Na sebevědomé odboráře nebojící se jít do soubojů na ostří nože si zkrátka budeme muset ještě počkat. Už dnes by přitom byli potřební jako sůl.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
