Český olympijský komplex

Olympiáda v Paříži ještě nebyla v závěrečném ceremoniálu a v Česku začal nářek nad historicky nejslabším výsledkem „našich“ olympioniků. Sport mě provází i trápí celý život. Od výkonového šermu v mládí, přes amatérského trenéra, celoživotně i v lyžování, v posledních letech golf. Ani já nejsem imunní k diskusi sportovních výsledků, ale poměřuji je osobně.

Pokud něco ke sportu bytostně patří, je to prohra a schopnost se s ní vyrovnat a jít dál. Nedávno mi bývalá svěřenkyně, dnes trenérka šermu, vysvětlovala, proč jsou ve sportu holky lepší – v kritickém období přestupu z úspěšných juniorek do dospělých soutěží se dokážou vyrovnat s obdobím demotivujících porážek a poklesu výsledků.

Vůči pěti medailistům musejí být počty účastníků, v konci poražených, vždy větší. V olympijských soutěžích jsou to ale poražení z vrcholových týmů. Špičky svých zemí, zpravidla špičky i mezinárodně. Jinak by olympijskou kvalifikaci nezískali. Odcházejí třeba z olympiády bez medaile, ale bojují mezi nejlepšími na světě. Vesměs prohrávají těsně, o setiny vteřiny, čtyři centimetry, pár bodů nebo míčů.