Česká koncertní diktatura

Přehlížená, protože samozřejmá, je historická vžitost českého koncertního života. Stala se rutinou, ze které člověk skoro nemůže vystoupit. Když jsem v Praze, chodím na koncerty. Když jsem v Ostravě či v Brně, dívám se nejdříve po programech koncertů vážné hudby, pak až na kina. Když potřebuji vyčistit hlavu z těžkého dne, vrhám se na program Rudolfina nebo Smetanovy síně. Doufám, že se na koncert vměstnám.

V Londýně, Berlíně, Vídni mě to nenapadne. Na koncert se ad hoc nedá dostat. Je vyprodáno, drahé lístky, žádný koncert vážné hudby být ani nemusí. Někteří z mých přátel si občas dopřejí výlet třeba do Milána nebo nově do koncertní síně v Hamburku. Drahé lístky pořizují nebo darují dlouho předem. Spojí umělecký zážitek s vybočením z každodennosti.

Naší domácí rutinou je od poválečných let výjimečnost koncertů Pražského jara. Nově i zářijové Dvořákovy Prahy. Sezonu v posledních letech konečně zpestřují koncerty soudobé hudby, například orchestru Berg nebo výboje ostravských hudebních pořadatelů. Nemají domovskou scénu, toulají se Prahou jako bezdomovci. A je zásluhou privátní galerie DOX a její koncertní síně, že jim přeje.