Havlem to začalo – a hospitalizací skončilo

O Miroslavovi Ptáčkovi jsme až doteď věděli jen jedno: byl to tak nadaný básník, že jeho verše koncem sedmdesátých let nadchly Václava Havla, bez kterého bychom dnes o Ptáčkovi nevěděli vůbec nic. Zapomenutý příběh muže, který si k literatuře odskočil z továrny a v pouhých třiceti letech tragicky zemřel, nyní ožívá díky nakladatelství Torst. To vydalo útlý svazek s veškerou jeho dochovanou tvorbou. Už samotné pátrání po osudech přirozeného talentu vzpírajícího se v naprosté izolaci totalitnímu režimu je přitom stejně pozoruhodné jako jeho poezie.

Značně se mi to líbí

Stalo se to možná takhle. Někdy zkraje roku 1979 si tehdy dvaadvacetiletý Miroslav Ptáček kdesi na Trutnovsku stopl elegantní Mercedes W114. Za jeho volantem seděl disident Václav Havel, jenž autem koupeným za tantiémy ze svých divadelních her uváděných na Západě dráždil komunistickou policii, která mu po Chartě 77 neustále visela na patách. Ptáčkovo setkání s o dvacet let starším dramatikem byla úplná náhoda, stopaři se tehdy brali běžně a dělal to i Havel. Je otázkou, jestli ho Ptáček hned poznal. Od štvanice, která se proti Chartě vedla v tisku a televizi, uběhly teprve dva roky, čili je to možné. Řeč spolucestujících se každopádně záhy musela stočit na literaturu, protože když z auta Ptáček vystoupil, něco v něm nechal.

Havlovi věnoval vlastnoručně svázaný strojopis básní, které pojmenoval stejně, jako se jmenuje aktuální svazek v Torstu: V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka. Když si ho Havel přečetl, byl z něj tak nadšený, že rukopis poslal editorovi jím řízené samizdatové Edice Expedice Janovi Lopatkovi s přáním, aby ho zařadil mezi plánované tituly. Oficiální nakladatelství byla kontrolována normalizačními kádry a edice se snažila pomocí přepisů textů na psacím stroji dostávat v miniaturních nákladech k několika desítkám lidí knihy, jež neměly šanci vyjít.

„Milý Honzo, posílám Ti knížku veršů jednoho hocha…, značně se mi to líbí a mám dojem, že by se to mohlo líbit i Tobě. Zajímavé je, že ten hoch nikdy nečetl Bondyho ani jiné básníky z jeho okolí; vůbec žádné literáty nezná; je to dělník,“ stálo v Havlově dopise s narážkou na undergroundového guru Egona Bondyho, který se v podzemní kultuře proslavil už v padesátých letech svou „trapnou poezií“. Chartista Lopatka byl na Bondyho expert a i jeho zarazilo a potěšilo, jak blízko k němu „texty i hříčky“ zcela neznámého Ptáčka mají. Havlovi o tom napsal na jaře 1979 a na obálku už musel napsat netradiční adresu: Nápravně výchovný ústav Heřmanice v Ostravě.

Havel byl totiž v květnu 1979 zatčen a ve vazbě čekal na proces, v němž se mu režim hodlal pomstít i za rok starou esej Moc bezmocných, brilantní návod, jak v zemi okupované sovětskou armádou nenásilně vzdorovat normalizaci. Ptáček tedy Havlovi zmizel ze zorného úhlu pohledu. Lopatka ale na jeho básně nezapomněl. Zatímco si Havel po procesu odpykával čtyři a půl roku nepodmíněně za „podvracení republiky“, vyšla v roce 1981 Ptáčkova poezie v nákladu dvanácti kusů jako třiašedesátý svazek ilegální Edice Expedice.

Když se knížka šířila disidentským okruhem, začali si lidé mezi sebou říkat básně jako mučednickou „Prokazatelně na kazatelně / kázal Jeník Hus. / Pak ho lidi upálili / a s kázáním byl šlus“, montérskou „Tramvajové troleje / dotkl se a dole je“, případně hudební „Pan Štajdl dává znamení / že mží ti do vlasů kamení. / Co tomu řekne tvý myšlení? / Ten Láďa, ten už se nezmění“.