Tady je les, a nikoli svět

Kdo se vydá po asfaltce vedoucí ze vsi Modrava proti proudu Modravského potoka, asi po hodině a půl nepříliš namáhavé chůze lesem dojde na širokou horskou louku. Ocitne se v samém srdci Šumavy, kdysi tu stávala osada Březník, zbyla z ní ale už jen bývalá myslivna se šindelovou střechou a ozdobnou věžičkou, sloužící dnes jako bufet. Nacházíme se na jednom ze statisticky nejdeštivějších a nejstudenějších míst v celém Česku, odpoledne na konci června je tu ale dusno, a tak se výletníci osvěžují pivem nebo limonádou a fotografují si při tom majestátní vrchol hory Luzný vyčnívající na obzoru. Pro pravé milovníky Šumavy ale toto místo představuje víc než jen příjemnou zastávku s vyhlídkou a občerstvením. Právě sem totiž legendární spisovatel Karel Klostermann zasadil děj svého prvního románu Ze světa lesních samot, který z do té doby neznámého gymnaziálního učitele udělal mimořádně populárního autora, jehož lidé čtou i sto let po jeho smrti. A ze Šumavy se po jeho vydání stal turistický ráj.

Na Březníku se čtenář při listování knihou může téměř přenést v čase do druhé poloviny 19. století, tak věrně dobový popis okolí odpovídá tomu, jak místo vypadá dnes. „Vysoká pláň, lukami zelenými, šedým mechem porostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava prýští z útrob hory Luzného,“ uvádí Klostermann čtenáře do svého románu. Sedí i popis okolních svahů porostlých hustou vegetací. „Samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává, bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíselné kmeny tlejí a hnijí po zemi, pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce,“ popisuje spisovatel dobovým jazykem nízký prales nacházející se v nejpřísněji chráněné první zóně šumavského národního parku. Výjev, který líčí, bychom dnes možná označili za romanticky krásný, případně zádumčivě melancholický, ale určitě ne za „příšerný až k zoufání“.

Podobně neveselé jsou ovšem i osudy Klostermannových hrdinů, většinou hajných, dřevorubců nebo pasáků dobytka. V divokém, neprostupném a od okolního světa izolovaném srdci Šumavy trpí neustálým strachem ze zranění, hladu či nemoci, v nekonečné pustině na každém kroku číhá smrt, ať už při práci v lese, cestou přes močály nebo při přestřelkách se zloději dobytka. „Tady je les, a nikoli svět,“ vyjadřuje jeden z dřevorubců v románu Ze světa lesních samot prostý fakt, že Šumava za spisovatelova života byla uzavřeným vesmírem s docela jinými pravidly. Čeští čtenáři žijící na přelomu 19. a 20 století však Klostermannovy drsně ponuré šumavské romány hltali. A milují je dodnes. Zatímco jeho současníky Karolinu Světlou či Jindřicha Šimona Baara, které dobová kritika stavěla mnohem výše, dnes už čte málokdo, knihy „básníka Šumavy“ vycházejí téměř každý rok v nových vydáních. Také jméno jejich autora je na Šumavě notoricky známé: jmenuje se tu po něm několik penzionů, turistická chata, rozhledna, výletní stezka, most přes řeku Vydru, kopec nebo značka piva čepovaného v místních hospodách. Při čtení textů psaných poněkud archaickým jazykem si čtenář možná položí otázku: Co tak lákavého lidem vlastně nabízí, že ho nepřetržitě čtou od konce 19. do začátku 21. století? Při pátrání po příčině Klostermannovy popularity se ukazuje, že tajemství jeho úspěchu nespočívá jen v literárních kvalitách. Jde tady i o historii, politickou atmosféru a proměnu vztahu obyvatel Česka ke své krajině.

Dvacet hodin na cestě

V polovině 19. století, kdy se spisovatel narodil, byla Šumava úplně jiná než dnes. Představovala neprostupný prales, skrz který nevedly skoro žádné cesty, zdejší lidé mluvili takřka výhradně německy a žili izolovaně od okolního světa. Obyvatelé ve vnitrozemí Čech hornatý pás táhnoucí se podél hranic s Německem a Rakouskem vůbec neznali. Jih Šumavy ve svých románech popisoval rakouský prozaik Adalbert Stifter, ten ale psal německy a mezi Čechy ve své době nebyl příliš známý. Někteří obrozenečtí básníci a prozaici se sice o Šumavě zmiňovali, jejich zkušenost s ní byla ale jen velmi povrchní. „Hraniční pohoří nahlíželi hlavně z vlasteneckého pohledu jako hráz chránící české země před němectvím nebo jej používali jako romantickou kulisu,“ říká germanista a bohemista Václav Maidl. V tom spočívala Klostermannova dobrá výchozí pozice – jeho rodina na Šumavě žila po staletí, a mohl ji tedy poznat na vlastní kůži a hlouběji než kterýkoli spisovatel před ním.