Z Gulagu do Prahy
Překročení hranice do SSSR, zatčení, likvidační pracovní tábor – typický příběh mnoha Čechoslováků, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi. Před 80 lety dostali šanci jít umírat za svou vlast.
Budoucí velitel 1. československého armádního sboru, později ministr obrany a prezident Československa podplukovník Ludvík Svoboda, si ve svém deníku 22. prosince 1941 povšiml, že „od našich lidí docházejí z různých stran prosebné dopisy o zařazení do armády, nebo alespoň osvobození z pracovních táborů“. Ani ne o měsíc později, 14. ledna 1942, si zaznamenal zprávu z Moskvy, že „náčelníci lágrů dostali rozkaz od ministerstva vnitra odesílat československé příslušníky do Buzuluku. Tím zahájen nábor do československé vojenské jednotky.“
Za těmito strohými poznámkami se skrývají stovky a tisíce osudů občanů předválečného Československa, které v letech 1939–1941 pohltila sovětská Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, zkráceně Gulag. Jedinou nadějí se pro ně mohla stát amnestie, vyhlášená Státním výborem obrany SSSR 3. ledna 1942, která jim otevřela cestu na frontu. U příležitosti jejího 80. výročí výzkumný tým Ústavu pro studium totalitních režimů – Anna Chlebina, Jakub Daníček, Jaroslav Formánek, Jan Dvořák a Adam Hradilek –, zabývající se projektem Čechoslováci v Gulagu, zveřejnil vyšetřovací spisy prvního tisíce z přibližně 5500 vězněných Čechoslováků, pocházející ze Státního archivu Zakarpatské oblasti (DAZO) v Užhorodě. Autoři tak připomněli strhující osudy lidí, kteří se provinili jen tím, že chtěli bojovat proti nacismu nebo uniknout jeho represivní politice.
Raději všechny zavřít
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
