Komu patří budoucnost

Tři fotografie, které média otiskla v průběhu května. Na první jsou malí papoušci u hnízda ve Venezuele, kde vědci zjistili, že mláďata druhu papoušíček vrabčí „žvatlají“ podobně jako lidské děti. Stejně jako u kojenců to u nich ještě není výsledek pokusů o komunikaci, ale podvědomý trénink repertoáru zvuků, které slyší od rodičů či sourozenců. Jak papoušci, tak lidé jsou schopni se učit vokalizaci celý život a podle vědců je fascinující, že druhy, jejichž poslední společný předek žil před 600 miliony let, toho mají tolik společného.

Druhý snímek ukazuje rozkvetlou louku na dně oceánu, koberec zelených listů a modrých květů pod modrou hladinou Žraločí zátoky v západní Austrálii. Není to jen tak ledajaký podmořský plevel, ale největší organismus na Zemi a zároveň i jeden z nejstarších. Celý příběh začal už před 70–100 miliony let, kdy se některé suchozemské rostliny vrátily do moře, a před asi 4500 roky odstartovalo další dějství: mořská tráva rodu posidonie se zkřížila s jinou, neznámou rostlinou. Vznikla tak mořská bylina vybavená neuvěřitelnou odolností a schopností se šířit. Postranní výhonky rašící z oddenků, klony, postupně na dně vytvořily palouk o rozloze téměř třetiny Prahy. Když se vědci pokusili zjistit, jaká je jeho genetická diverzita neboli kolik různých jedinců jej vlastně tvoří, dospěli k překvapivému závěru, že jeden jediný.

Zdá se, že superorganismus zvlášť prosperuje v časech klimatických změn. Žije totiž v oblasti, kde se jeho příbuzným už příliš…