Těžší než vyhlásit válku

Zimní olympijské hry v Číně se kvapem blíží – začnou 4. února – a zaznívají hlasy, zda by neměly být kvůli tamnímu porušování lidských práv, represím vůči ujgurské menšině a také aféře kolem nejasného osudu tenistky Pcheng Šuaj bojkotovány. Nebyl by to první případ. Řada sportovců chyběla již v roce 1936 v Berlíně, kam nepřijeli kvůli rasistické a totalitní povaze režimu hostitelské země; v roce 1976 hry v Montrealu bojkotovalo několik afrických a arabských států kvůli účasti Nového Zélandu a jeho sportovním vazbám na Jihoafrickou republiku praktikující apartheid. Největší dopad na olympijské hnutí i svět vrcholového sportu měl však dvojitý bojkot OH v Moskvě v roce 1980 a v Los Angeles o čtyři roky později. Z prostého důvodu – rozhodly se pro něj dvě supervelmoci tehdejší doby, Spojené státy a Sovětský svaz.

„Nenávidím je“

Hlasy volající po bojkotu her v Moskvě se kvůli pronásledování sovětských disidentů a omezování emigrace tamních Židů do Izraele ozývaly již po úspěšné moskevské kandidatuře na uspořádání her v polovině sedmdesátých let. Rozbuškou se ale stala až invaze do Afghánistánu 24. prosince 1979. Sověti do země vpadli s tanky, letadly a tisíci vojáků, během několika dní dobyli Kábul a instalovali vládu dle svých představ.

Sovětský vůdce Leonid Brežněv byl přitom znám jako zanícený sportovní fanoušek, který chápal nadcházející letní olympiádu v Moskvě jako prestižní záležitost a netoužil ji ohrozit. Jenže hlavní slovo měli v případě Afghánistánu…