Je tohle normální?

Říkejme tomu chyba z vášně nebo možná spíše chvilkové zatmění rozumu.

Ležíte takhle ve stanu na jihu Španělska. Půlnoc dávno odbila, chcete spát, deset metrů od vás má ale partička Španělů na průběh noci zcela jiný názor. Whisky s kolou teče proudem, oceánský vítr odnáší oblaka dýmu ze zakázané substance, hladina hluku stoupá. Už jste třikrát vylezli ze stanu a pokoušeli se dobrácky, mezigeneračně a nadnárodně dohodnout. Zbytečně. Počtvrté, když už ve vás dobré vůle příliš nezbylo, vám to přece jenom ujede: „Tak já nevím, jste vůbec normální? Vy si fakt myslíte, že je normální se takhle chovat?“ zvyšujete hlas. Ve stejnou chvíli už ale víte, že tuhle noc můžete odepsat.

V očích španělské partičky šlehají pobavené plamínky. Rozumí vám dobře, ale zároveň vůbec nechápou. Normal? Normal, coño? Jasně že nejsou normální, ha ha. Nikdy být nechtěli, to je to poslední, po čem touží. Oni jsou rozjetí, mladí a naprosto výjimeční. Oni chtějí žít vida loca, bláznivej život, což v tuhle chvíli obnáší, že „uisky“ tady nepoteče z lahví, ale pokud možno z barelů. Odvolávkou na normalitu jste vlastně dokázali pravý opak toho, co jste chtěli. Tihle Španělé se nad sebou zahanbeně nezamyslí, kdepak, oni se právě dozvěděli, že něco dělají náramně dobře. V hodinách zbývajících do ranního kuropění na tom rozhodně nehodlají cokoli měnit.

Delší pobyt mimo rodnou hroudu vás naučí, že v každé zemi lidé slyší na něco úplně jiného. Autor textu již například ví, že…