Ve jménu pokroku

Velkým traumatem pro nás bylo, že nám v církevní internátní škole zakázali mluvit naším rodným jazykem, vzpomíná v autobiografii příslušník národa Kríků Frederick „Fred“ Sasakamoose (1933–2020). Provinilce, který promluvil kríkštinou (třeba i proto, že neuměl anglicky), čekaly velmi přísné tresty. Kněží jej třeba přiměli, aby se postavil doprostřed jídelny, sundal si tričko a kalhoty, a byl zbit koženým opaskem. Pro šestiletého Fredericka to byl šok, rodiče jej fyzicky netrestali. A existují i z trestněprávního hlediska závažnější příběhy. Arthur Plint pracoval na podobné škole v Port Alberni v Britské Kolumbii v letech 1963–1968 jako vychovatel. V roce 1995 se přiznal k 18 případům, kdy sexuálně zneužíval své svěřence, a byl odsouzen k 11 letům vězení. Soudce D. A. Hogarth jej ve svém rozsudku označil za sexuálního teroristu a v jeho konkrétním případě o školách mluvil jako o institucionalizované pedofilii.

Systémem internátních škol od šedesátých let 19. století, kdy byl založen, až do devadesátých let 20. století prošlo více než 150 tisíc dětí původních obyvatel území dnešní Kanady včetně Inuitů a míšenců – potomků Evropanů a domorodých matek. Úřady je často násilím oddělily od rodin a donutily je navštěvovat školy spravované a vedené většinou katolickou církví, někdy i státem. Fyzické tresty byly běžnou součástí výchovy, stejně jako neustálá pracovní povinnost. Děti ale vzpomínaly i na podvýživu, šikanu a někdy také sexuální zneužívání.

[image id=„200237553“…