Australan v limbu

Dostal jsem výjimku! Můžu letět do České republiky,“ píše mi můj australský student češtiny. A tak od něho obratem zjišťuju, co to vlastně znamená. Po třech měsících společné intenzivní češtiny to dokáže popsat asi takto: „Potřebuju vízum, rezervuju letenku a bydlet.“

Díky bohu, říkám si. Konečně to vypadá, že se pro něho karta obrací. Tři měsíce zpět dal výpověď v práci a odstěhoval se do Sydney vstříc své touze žít a pracovat v České republice. Česko se ovšem v březnu uvrhlo do nejpřísnějšího lockdownu od počátku pandemie a od té doby můj student visí v limbu mezi svým domovským městem a vysněnou Prahou, bez práce, kamarádů, v cizím bytě a s nejistou budoucností.

Tohle se ale dneškem mění. Pokud se znovu něco nepokazí, bude o krůček blíž svému snu. Když mi před oněmi třemi měsíci, tehdy ještě anglicky, napsal: „Milá Eliško, velmi se toužím naučit česky, jak nejrychleji to jde,“ a v následujících odstavcích detailně popsal své plány o životě v Česku, vzbudilo to ve mně plno otázek. Kdo v dnešní době podepisuje e-maily „Váš s milující laskavostí“? Kolik Australanů touží po životě v Česku? Ale hlavně, kdo se chce dobrovolně přestěhovat do země, která míří do nejtvrdšího lockdownu?

Ve srovnání s Českem se Austrálie dotkla pandemie jen letmo – tedy co se osobního omezování týče. Tvrdý lockdown si Australané odbyli už loni a teď žijí prakticky jako dřív, jen s občasným nasazením roušek, když se v některém z měst objeví jeden nebo dva případy covidu. Austrálie uzavřela své hranice hned zkraje pandemie a znemožnila obyvatelům cestování mimo kontinent. Vnitrostátní hranice se sice znovu otevřely, ale k opuštění ostrovní země si i po roce musíte zažádat o výjimku. Pokud se vám ji podaří získat, v žádném případě se nevyhnete při návratu hotelové karanténě, kterou si musíte zaplatit ze svého. Hotový „dream come true“ každého cestovatele, natož třeba rodiny s dětmi!

Jak je tedy možné, že se najde někdo, kdo chce za těchto podmínek odcestovat do Prahy, a k tomu vyměnit sluneční brýle a žabky za kabát a roušku? Na tuhle otázku už však odpověď znám. Můj student kdysi strávil čtrnáct dní v Praze a to stačilo k tomu, aby se do malé země v centru Evropy zamiloval a hodlal se tam za každou cenu přestěhovat.

A co ho v Česku tolik zasáhlo? Zamiloval si historii vanoucí ze starých budov, hrady opředené legendami a také – podle jeho slov – prastaré české lesy. Zalíbily se mu ovšem i Evropanky, což je těžká váha, kterou jen stěží něco překoná.

„Gratuluju,“ upřímně objímám studenta při našem odpoledním setkání, „tolik jsem ti držela palce.“ Všechny komplikace, které ho za poslední rok potkaly, vedly i k něčemu dobrému. Na pozadí neradostných zpráv šířících se z Česka jsme se mohli poměrně intenzivně věnovat češtině, české kultuře i historii. A tak věřím, že je teď výrazně lépe připravený na život za oceánem.

Během našeho povídání mě napadá celá řada dalších otázek. Doposud jsem se ho snažila na život v Česku připravit a hlavně podpořit, když byl na pochybách ohledně úspěchu svého velkého plánu. Také jsem se pro něho snažila filtrovat negativní zprávy z Evropy a pomáhala mu smysluplně využít tohle čekací období. Ted’ je ale situace jiná a skutečně to vypadá, že se za pár měsíců zjeví na Letišti Václava Havla. Je to skvělé, jenže ve mně to vzbuzuje také trochu obavy. Co když se mu v Česku nebude líbit? Nebo co když ho – nedejbože – zklamou Češi? A tak vás prosím, drazí Češi a Češky, když potkáte sympatického Australana jménem Timothy, který se snaží domluvit česky, buďte na něho milí. Pomozte mu, ať ví, že je na tom pravém místě s těmi správnými lidmi.