Případ hříšného kardinála

Příběh katolické církve by se dal vyprávět i jako neustálý svár, v němž církev asketického a mírumilovného svatého Františka z Assisi bojuje s církví mocichtivého papeže Alexandra VI. Borgii, který se koncem 15. století stal symbolem hříšného života a nepotismu. Opakující se aféry kolem sexuálních skandálů kněží ale podobné dělení rozostřují. Šíří se jako rakovina a mohou se dotknout i těch nejuznávanějších a nejobdivovanějších církevních představitelů.

Koncem minulého roku zasáhly i papeže Jana Pavla II. (1920–2005), jehož v roce 2014 prohlásila církev za svatého. Do problematického světla jej staví nezvykle otevřená a podrobná zpráva o jedné z nejcitlivějších sexuálních afér, případu bývalého amerického kardinála Theodora Edgara McCarricka, kterou nechal v listopadu 2020 zveřejnit současný papež František.

Jan Pavel II. byl podle ní včas varován, že McCarrick opakovaně sexuálně zneužíval seminaristy, kteří vůči němu byli v podřízeném postavení – a přesto jej v letech 2000 a 2001 jmenoval arcibiskupem ve Washingtonu, respektive kardinálem. Případ nastoluje bolestivé otázky. Nedostalo se papeži přesných informací, nebo kněze kryl, protože obviněním nevěřil? Podepsaly se na tom nějak jeho osobní zkušenosti s dezinformacemi z dílny polské tajné policie? A hrál nějakou roli i papežův spíše konzervativní pohled na církev a svět?

Bratrstvo…