Erik Tabery: Odemykání aktuálních textů se většinou vyhýbáme, protože jsme závislí na platících čtenářích. Tentokrát jsem se ale rozhodl reagovat na četné žádosti i mediální ohlas jinak a odemknout pět textů, které jen v lednu stačily vyvolat velkou odezvu (všechny si můžete poslechnout i v audioverzi) Berte to jako ochutnávku našeho obsahu a - bez okolků řečeno - i jako výzvu. Pokud vás texty zaujaly a chcete číst podobné články pravidelně, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.
Až nedávno se mi začalo vybavovat, jak to tenkrát bylo. Dlouho jsem ty hrozné dny měl zasuty v podvědomí, protože jsem o nich neuměl myslet, a tím méně mluvit, psát… Mísil se ve mně na jedné straně rostoucí hněv na kolaboranty a pohrdání slabochy ve vedení KSČ a státu, na druhé straně cosi jako stud, špatné svědomí – nemohli jsme přece nikdo dostát absolutnosti Palachova činu – výzvy. Naplnit jeho představu národa, který se přece jen ještě vzepře.
Vedení Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy mě jako mladého odborného asistenta – právníka, či spíše staršího kamaráda, rádce – přivedlo s sebou k jednání s předsednictvem národní (české) vlády. Tehdy byl jejím předsedou inženýr Stanislav Rázl. Ano, otec herečky paní Reginy Rázlové. Vyjednávali jsme hodiny a hodiny, myslím, že to bylo kdesi ve Štěpánské ulici, v kachlíkové budově nějakého ministerstva, snad chemického průmyslu, o textu – provolání, které jsme tam přinesli a chtěli jej za studenty v rádiu a televizi přednést. To ještě Jan Palach žil. Napsal přece, že bude mít následovníky – že vzplanou další živé pochodně. Museli jsme nad jeho činem vyslovit obdiv, ale i varovat. Pochopit jej a odsoudit…
Za studenty byl u tohoto jednání Karel Kovanda (na podzim 1968 předseda Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy), později náš velvyslanec u NATO, Jan Kavan (později ministr zahraničí ČR a ještě později předseda Valného shromáždění OSN), osobně mně z nich nejbližší Luboš Holeček, vůdce studentstva už od půli šedesátých let, který o pár let později tragicky zahynul na refýži tramvaje – přejet autem nějakého prokurátora. Také Michael Dymáček, v té době v čele studentského svazu, polistopadový poslanec Federálního shromáždění. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Ten poslední pak mluvil na pohřbu. V sekretariátu předsedy Rázla byl i tehdejší ministr pro mládež a tělovýchovu Emanuel Bosák a ministr školství Vilibald Bezdíček; oba se chovali velmi slušně. Z vládního týmu také brzy vypadli.
Nikdy jsem od té doby nebyl u těžšího psaní, redigování. Palachův čin jsme ctili, ale museli jsme si zároveň přát, aby nebyl následován! A toto nemožné jsme chtěli, měli, museli vložit do slov, vět. A do toho Rázlovi vyděšení pobíhající lidé, kteří nám tvrdili, že si myslí to samé, co my, ale nemohou to dát najevo; přece se musí obávat nedozírných následků! Takové jsme si ale i my dokázali představit. Byla to situace nemožná, nemyslitelná, nevyslovitelná.
Uprostřed nekonečného, vyčerpávajícího a nikam se neposunujícího dohadování nad každým slovem přišla zpráva, že Jan Palach zemřel. Nedaleko nás, v Legerově ulici. Všechno bylo od té chvíle ještě vyhrocenější. Začali jsme psát znovu. Musela to totiž schválit vláda, Rázl si to nejspíše musel ještě nechat někde výš odsouhlasit. Jinak by nás do rozhlasu ani do TV nepustili. V té době už přece zase fungovala cenzura – vstala po okupaci rychle jako polehlá tráva. Myslím, že jsme na sebe i hystericky křičeli. Svým způsobem jsme se drželi v šachu. Bylo to nekonečné ustupování a zase vyhrocování. Naše, ale i jejich. Oni naznačovali, že si myslí to, co my, ale že mají odpovědnost. My jsme ji však také měli. Přečetl to potom do éteru předseda tehdejšího svazu Michael Dymáček.
Ministr Bezdíček mluvil na pohřbu, velmi dobře. Kromě něho tam z vlády a z vedení KSČ nebyl nikdo. Ti dva zmínění ministři pak brzy z politiky zmizeli.
Ještě to ráno, když se desetitisíce lidí scházely ke Karolinu na pohřeb, dívali jsme se jeden druhému do očí se zbytky vzdoru, naděje a odhodlání – ale vraceli jsme se z něj už s hlavami sklopenými. Od té chvíle jsme věděli (a mlčeli o tom), že to je konec, že vcházíme do jiné země, do jiného času. Stalo se to během hodiny dvou. Tak jsem to cítil.
Od té doby o Palachově činu neumím, nemohu mluvit. Zapouzdřil jsem ty události vymykající se mému myšlení i cítění. Myslím, že nejen mému. Dnes vím, že není třeba zoufat – někdy až čas podtrhne a sečte. Nevyslovitelná minulost se pak ukáže jako to, co je prakticky řešení před námi.
Autor je bývalý premiér a první předseda Senátu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
