Tengu, zabíjel jsi děti

Devatenáctého května 1989 se studenti, kteří svůj již několik týdnů trvající protest na pekingském náměstí Nebeského klidu vyhrotili protestní hladovkou, stali svědky výjimečné události. Osobně za nimi přišel jeden z nejvýše postavených politiků v zemi, generální tajemník komunistické strany Čao C’-jang. S megafonem v ruce na ně apeloval, aby v zájmu svého zdraví protest ukončili. Podle historika Ezry Vogela bylo jeho vystoupení možné číst i jako varování, že studenty již není schopen před konzervativci v čínském vedení chránit. „Přicházíme příliš pozdě, odpusťte nám. Máte právo nás kritizovat“ – při těchto slovech se údajně řada okolostojících neubránila slzám.

Emoce však ve stejnou dobu cloumaly i Teng Siao-pchingem, nejmocnějším mužem země, architektem ekonomických reforem a vůdcem neformální rady starších, osmy zasloužilých veteránů čínské komunistické revoluce, bez jejichž finálního „ano“ se v zemi nemohlo nic zásadního rozhodnout. Svého bývalého chráněnce Čaa sledoval Teng v celostátní televizi a na nejvyšší míru rozzuřen nemohl pochopit, proč jím vyvolený dědic komunistického trůnu porušil všechna stranická pravidla a podpořil nepřátele strany.

Tengovým hněvem vrcholilo několik vzájemně se prolínajících procesů, jimiž země procházela. S překotnou implantací tržního kapitalismu do komunistického systému, již zemi na konci sedmdesátých let naordinoval právě Teng, souvisela i zásadní otázka, kterou si kladli stranické elity i studenti – do jaké míry má ekonomickou…