Zítra už nechoďte

Velevážené vládě republiky Česko-Slovenské“ adresoval začátkem ledna 1939 JUDr. Bohumil Šedivý, bytem v Plzni, dopis, v němž žádal „uctivě o řešení židovské otázky“. Jedenatřicetiletý doktor práv to myslel zdánlivě nevinně. Chtěl si otevřít vlastní praxi, jenže počet advokátů v jeho městě vzrostl natolik, že se podle něj nemohli všichni uživit. Více než polovina z nich byli „židé“ (žadatel je uvádí s malým ž), kteří podle Šedivého „nebyli Čechy“, „nikdy se jimi necítili“, a protože „jsou majetkově silni“, nemůže jim on, „český, nemajetný kandidát advokacie, syn vdovy po dělníku bez podpory“, konkurovat.

Období druhé republiky bylo dlouho snad i záměrně opomíjeno jen jako jakési intermezzo mezi první republikou a protektorátem. Historik Robert Kvaček dokonce hovoří o 13. komnatě české historiografie. Jenže právě situace, v níž se Češi dostali pod tlak a museli se vyrovnat s hlubokou národní a společenskou krizí, nabízí cennou ukázku, do jaké míry jsme ochotni bojovat za ideály, jejichž dodržování nás v klidných dobách mnoho nestojí.

Židovský dirigent? Neslýchané…

Po mnichovské krizi se německá otázka zdála být „vyřešena“, ale odstoupením Sudet, z nichž země přijala 140 tisíc vyhnaných uprchlíků české národnosti, necelých 19 tisíc Židů a deset a půl tisíce Němců, rozklad asarykovské republiky nekončil. Již na konci září 1938 část Těšínska obsadilo Polsko, v listopadu získalo Maďarsko část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nově se také definoval vztah mezi…