Slovenská duše v Respektu

Přesně před deseti lety se v Respektu objevil Martin M. Šimečka, aby se přesvědčil, jestli se mu chce vést další médium. Zrovna se balil v šéfredaktorské kanceláři slovenského deníku SME, když mu zazvonil telefon s nabídkou, aby vedl český týdeník. Byla to krásně fatální náhoda, že se právě ocitl bez závazků. Nabídka mu nepřišla bez rozmyslu, jde o výborného novináře, zkušeného šéfredaktora, muže jasných hodnot. Navíc jeho rodiče byli Češi – i když žili na Slovensku – a k naší zemi měl vždy silný vztah. Přijel, přikývl a všechny si nás hned získal. Ačkoli po více než dvou letech dobrovolně z postu šéfredaktora odešel (po vedení týdeníku Domino-fórum, deníku SME a Respektu se už cítil unavený), zůstal autorem a editorem Respektu až dodnes.

Nyní se rozhodl vrátit na Slovensko, protože má dojem, že je tam dnes potřeba víc než tady. A ačkoli nás to mrzí, zároveň všichni podvědomě tušíme, že je to přesně v duchu dějinného řádu, který nám ho před lety náhodou přinesl.

Na hodnocení zejména jeho šéfredaktorské éry jsou povolanější lidé, než jsem já sám. Až tak ale někdo bude činit, rád bych mu napověděl jednu věc. Martin má sice nepochybně zásluhu na úspěšném převedení Respektu z novinového na časopisecký formát, myslím však, že důležitější změnu provedl v tom ohledu, že Respekt vnitřně i navenek otevřel. Jako by uvolnil jisté napětí, které v časopise vládlo od revolučních dní, kdy za dramatických a vzrušujících okolností vznikl.

Rád bych mu za celou redakci, ale věřím, že i za většinu čtenářek a čtenářů, poděkoval. S Martinovými texty se však budete potkávat nadále, jen v menší frekvenci než dosud. V tomto čísle vychází jeho esej o Češích, ve kterých prý „bublají emoce v jistém smyslu divočejší než ty pověstné slovenské“.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor