Asi každému se v životě někdy stalo, že se za sebe styděl. Třeba ve chvíli, kdy nechtěl holčičce na pískovišti půjčit bábovku. Nebo když svého spolužáka či spolužačku uhodil ve škole pravítkem. Příkladů bych mohla vymyslet jistě mnoho a snad jde o případy omluvitelné, byli jsme přece jen děti. Jenže já se za sebe styděla nedávno, už jako dospělačka. Styděla jsem se za svou hloupou reakci a za neschopnost zachovat se správně.
Začalo to úplně nenápadně běžným ranním rituálem: jdu do trafiky koupit si svůj oblíbený časopis. Přede mnou stojí ve frontě nějaký pán, má černé vlasy, na sobě montérky, asi si odskočil z práce, prolítne mi hlavou. Nevěnuju mu však nějakou zvláštní pozornost, proč taky. Když je pán na řadě, slyším ho, jak žádá o jedny sirky. A v tom se na druhé straně za pultem ozve znechucené mlasknutí.
To znechucené mlasknutí vyšlo z úst paní prodavačky, která krabičku sirek podává pánovi do ruky. Ten jí s díky na oplátku vrací pár drobných a odchází. Krom otráveného obličeje paní prodavačky a jednoho mlasknutí není na této situaci nic moc divného. Pak ale přichází závěrečná scénka.
Když už člověk v montérkách otočen zády odchází, paní prodavačka udělá výmluvnou grimasu, při které si zkroutí snad všechny svaly v obličeji, že i já se leknu. „Tfuj,“ pronese při zaklapnutí dveří a otře si o šaty ruku, kterou se dotkla pána v montérkách. Jako když sáhnete na něco hnusného, slizkého a to vám ulpí na kůži a vy se toho nemůžete za nic na světě zbavit.
A teď jsem na řadě já. V několika sekundách situaci vyhodnocuji, než mi dochází, o co tu šlo. Pána v montérkách ještě vidím skrz výlohu, kromě pracovního oděvu a černých vlasů má i tmavou kůži. Dochází mi, oč tu běží, je to Rom.
V dalších vteřinách vyhodnocuji chování paní prodavačky, ale ne dost rychle a rázně, jak ukazují mé reakce. Dívám se na ni a ona na mě. Ví, že jsem to vše viděla. Vtom se povzbudivě usměje a očima naznačí takové to – no však víte. A já jí to spolknu, opětuju letmý úsměv, jako bych tiše souhlasila s jejím nehorázným chováním. Proč jsem to udělala, ptám se pak ohromeně sebe samé cestou z prodejny. Nebudu si tím lámat hlavu, je to prkotina, já za tu paní přece nemůžu, snažím se to pak pro sebe nějak uzavřít. Ale cítím, že tak jednoduché to nebude.
Podle psychologa Philipa Zimbarda jsou stejně vinni ti, kteří vidí, jak druzí činí zlo, a nezastaví je. A má pravdu a je to přesně i můj případ. Ten muž nebyl špinavý, nezdvořilý nebo opilý, jedinou příčinou úšklebků paní prodavačky bylo to, že měl jinou barvu kůže než ona.
A já, místo abych té ženě něco řekla, nebo alespoň nesouhlasně zakroutila hlavou, jsem tam jen tak stála a ještě jí vrátila úsměv. Stala jsem se pro ni spojencem, který stvrzuje, že její chování je v pořádku.
Možná že kdybych zareagovala správně, zastyděla by se. Možná by svěsila hlavu a už nikdy nic podobného neudělala. To je samozřejmě jen možná, které se nikdy nedozvím. Co však vím s jistotou, je, že až příště paní prodavačka své mlaskání a otírání ruky zopakuje, bude to tak trochu i díky mně.
Ano, lituji velice svého chování. Doma jsem si přehrávala tisíce scénářů toho, jak jsem mohla zareagovat a jak to mohlo dopadnout. Mohla z toho být třeba hádka. Klidně. Já bych však domů odcházela s hlavou vztyčenou. Takhle jsem ji naopak strčila do písku a mohu jenom doufat, že pokud se příště stanu svědkem podobné situace, už nezůstanu jako přikovaná. Naopak, najdu v sobě odvahu slušně říct, jak se správně chovat k druhým lidem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
