Každý máme svého Havla

Jen málo lidí strávilo tolik let v tak těsném, každodenním kontaktu s Václavem Havlem jako Vladimír Hanzel – nejprve jako tajemník disidenta, posléze prezidenta a po Havlově odchodu z Hradu následně jako blízký přítel. Také proto i dnes dokáže doplnit do obrazu prvního polistopadového prezidenta nové, neznámé informace.

Jak by Václav Havel slavil osmdesátku?

Velmi nerad odpovídám na otázky, jaký by teď Václav byl a co by dělal. Necítím se být nějakým jeho vykladačem, navíc můj názor nemusí být přesný a on se nemůže bránit nebo uvést věci na pravou míru. Ale myslím si, že by prostě udělal to, co ho vždy nejvíc bavilo na oslavách všeho druhu – sezval by velmi pestrou a různorodou sestavu lidí. Lidi z undergroundu na jedné straně a třeba vysoké politiky na straně druhé. Vždy se radoval z představy, že se bude někde na večírku u rautového stolku bavit Ivan Jirous s Václavem Klausem.

A to se někdy stalo? Zrovna u těchto dvou si to nedovedu moc představit.

Nevybavuji si, že by se to někdy stalo, myslel jsem to spíše typově, měl prostě rád, když se setkávali lidé z různých kruhů, kteří spolu předtím nebyli ve styku a možná by se ani nikdy nesetkali, kdyby je on nedal dohromady. Propojování lidí z různých světů bylo obecně Havlovo velké téma už od Charty 77 a taky tu myšlenku sám uváděl do praxe. Oslavy jeho narozenin se nikdy nekonaly na Hradě. Šedesátiny slavil v Divadle Archa, sedmdesátiny v Pražské křižovatce, oslava pětasedmdesátin byla v centru DOX.

Unášení hlav

Měl ke konci života pocit, že se na něj zapomnělo, že jeho myšlenky zapadly?

Nebylo to tak jednorozměrné. Na jedné straně měl občas skutečně pocit, že se na něj zapomnělo, na straně druhé ale toužil po tom, aby mohl někam zalézt a věnovat se tomu, co ho opravdu bavilo. A někdy ho unavovalo, že i když už nebyl prezident, tak mu pořád volali z novin a zvali ho na různé akce. Měl společenské povinnosti – když přijel významný státník, očekávalo se, že se s ním setká. Čili to mělo tyto dvě polohy a těžko říci, která převažovala.

Nejde to dohromady samozřejmě – naříkat, že mě otravují novináři a mám povinnosti, a zároveň se obávat, že se na mě zapomnělo. I když myslím, že mu bylo jasné, že se na něj nezapomnělo, když se s ním při své návštěvě Prahy v roce 2009 chtěl setkat třeba Barack Obama. Člověk, s nímž se touží setkat americký prezident, opravdu není zapomenut.

Které z myšlenek a hodnot, jež prosazoval, považoval za nejdůležitější?

Jak známo, problematika lidských práv a jejich porušování pro něj byla klíčová. A to nejen u nás a v Evropě, ale na celém světě. Byl hluboce přesvědčen o tom, že když je někde porušována svoboda nějakého člověka, je porušována svoboda nás všech.

Taky západní orientace země pro něj byla vždy zásadní. Byl přesvědčen, že vstupem do NATO bude poprvé v dějinách skutečně zajištěna bezpečnost naší země. Nebo pro něj byla významná otázka sudetských Němců. Věděl, že ta otázka jako balvan leží na našich vztazích s Německem, ale zároveň, že jeho kroky v tomto směru nebudou vždy dobře přijaty. To, co dnes považujeme za normální třeba právě ve vztazích s Německem, zdaleka normální před pětadvaceti lety nebylo a velkou zásluhu na tom má právě Havel.

Nikdo jiný s ním nebyl tak dlouho a nepřetržitě v každodenním kontaktu jako vy – odpovídá obraz, který o Havlovi máme, tomu, jaký skutečně byl?

Na to není jednoduchá odpověď. Každý máme svého Havla, každý o něm máme vlastní představu. Ale řada lidí nevěděla o některých jeho rysech, které naopak já považuju za zásadní. Třeba jeho smysl pro humor, který zdařile uplatňoval při setkáních s jinými státníky. Nebyli na to připraveni a byli vesměs mile překvapeni. Mrzelo mě, že někteří, zejména mladší lidé, ho ke konci života považovali za „panáka“, který někam napochoduje a přečte projev, a mezitím nic nedělá. Nevěděli, co tento člověk v životě vykonal a jaké má za sebou ohromné dílo. Literární, umělecké i politické.

Zažil jste s ním situace, o nichž jste z úcty k němu nikdy nemluvil a nebudete mluvit?

Samozřejmě, byly to většinou privátní věci. A to je mimochodem přesně důvod, proč se mi nechce do psaní pamětí, přestože mi to bylo několikrát nabídnuto. Musel bych prostě něco vynechat a to nechci. Tak bude lepší nepsat nic.

Neztratí tím ale jeho obraz na plastičnosti?

Nemyslím si, že tím nějak utrpí jeho obraz. Nejsou to nějak smrtelně důležité věci, které by nějak zásadně změnily náš pohled na něj, a navíc nechci přeceňovat svůj význam. Jinak ale informace o Havlovi doplňuji či zpřesňuji. V knize Albertov 16.00 se kupříkladu snažím vyvrátit mýtus o tom, že se Havel tajně domluvil s komunisty na předání moci. Je to naprostý nesmysl, byl jsem s ním dennodenně a neproběhl ani náznak něčeho podobného, navíc by to sotva šlo realizovat. Myslím, že si tohoto textu všimla jenom hrstka lidí – je to stejné, jako bych nenapsal nic. Mé paměti by dopadly podobně. Vytahali by z nich jenom informace pro bulvár.

Zůstává něco z jeho života nebo působení na Hradě, co ještě není moc popsané a probádané?

Určitě. Napadá mě třeba jeho podíl na ústavě. Když se ústava tvořila, pořád za ním chodili politici a právníci s návrhy textu zákona a žádali jej o názor. Myslím, že tam nakonec i dostal přímo několik vlastních pasáží. Nebo se moc neví, že chodil na jednání s dopředu sepsaným komuniké. To dělal jak během revoluce při jednání s tehdejším předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem, tak kupříkladu s Václavem Klausem a druhá strana tím byla nejprve zaskočena, protože měli za to, že komuniké se bude psát až po skončení jednání. Takový Klaus třeba protestoval, že to pak není jednání, když jedna strana přijde s něčím hotovým. Havel však byl samozřejmě ochoten ten text nějak upravovat, ale byl rád připraven, chtěl mít jistotu, že to bude dobře zformulované. Jako spisovatel byl zvyklý si myšlenky napsat. A dělal to i v politice, pořád si něco psal.

A na lehčí notu – moc se neví o tom, jak obcházel diplomatický protokol a bodyguardy při naplňování svého velkého koníčku, jimž se záhy stalo „unášení“ hlav států do hospod. Chtěl jim zemi ukázat jinak, chtěl s nimi být v nějakém normálním prostoru. V oficiálním programu to samozřejmě nikdy uvedeno nebylo. Navrhl jim to během státní večeře, že hospoda je v Česku kulturní fenomén, zmínil Haška a Hrabala. Předem vybral konkrétní restauraci, abych v ní zamluvil místo na své jméno, a z večeře se k překvapení všech – včetně ochranky – jelo. Nebyly žádné policejní manévry, v restauracích probíhal normální provoz s běžnými návštěvníky. U mnoha významných státníků se mu to povedlo, jen britská královna mu řekla, že by velmi ráda, ale že prostě nemůže, protože by jí to musel napřed schválit předseda vlády.

Který okamžik během prezidentování považoval za nejobtížnější?

Velmi ho trápilo, že Václav Klaus a Vladimír Mečiar bez něj začali po volbách v roce 1992 jednat o rozdělení federace a následně se také na tom bez něj dohodli. Taky velmi zvažoval, zda se znovu ucházet o úřad prezidenta v roce 1998. Byl nemocný, sílily útoky proti němu, měl pocit, že už lidem zevšedněl, že mu již nenaslouchají. Byl rovněž velmi unavený, vždyť tu funkci vykonával velmi dlouho a velmi vyčerpávajícím způsobem. Měl obavy, jestli by byl dál dobrým prezidentem. Až přátelé ho přesvědčili, že by to byla ztráta pro republiku. Dal na ně.

Což je taky takový zajímavý detail – Václav Havel se pořád s někým radil. Až to někdy přeháněl a někdy nás to určitě zdržovalo, protože se pořád čekalo, jak se vyjádří ten či onen. A radil se i o věcech, u nichž  jsem měl pocit, že je ví sám nejlépe. Jako by si nebyl jist sám sebou, což mě překvapovalo u člověka, který požíval takové vážnosti a měl takovou autoritu a věhlas po celém světě. Ta potřeba se neustále radit mu zůstala i po odchodu z Hradu. Velmi taky dal na pečlivou přípravu. Před každou cestou si nechal připravit a do Lán poslat kufr plný map a dalších podkladů k místům, která měla navštívit.

Lepší nereagovat

Téměř se nevyjadřoval ke svému nástupci, i když si dovedeme představit, že ne se vším souhlasil. Ten klid byl skutečný, nebo se musel držet?

Musel se držet ještě během pobytu na Hradě. Měl nutkání na všechno reagovat, všechno dovysvětlit, udělat za vším tečku. Jenže definitivní tečku nikdy neudělal. My jsme mu mnohokrát říkali, ať to nedělá, že tomu či onou výroku nebo kroku ještě zvýší publicitu, když se k tomu vyjádří právě on. Nakonec už během prezidentování přišel na to, že někdy je skutečně lepší nereagovat.

Ale svrběly ho prsty.

Samozřejmě že ho svrběly prsty.

Kdy vám nejvíc chybí?

Poměrně často. Jak kvůli svému politickému a životnímu rozhledu, tak lidsky. On to skutečně byl velmi přátelský člověk, takové sluníčko. Byť „sluníčkář“ je dnes zprofanové slovo, tak jemu by se, myslím, líbilo. Často se mi stane, že si u něčeho řeknu, že to musím ukázat nebo o tom povědět Vaškovi. A pak si uvědomím, že už mu to neukážu, nepovím. Často jde o hudbu. Já jsem byl totiž v jeho týmu takový expert nejen přes počítače, ale i přes hudbu. Vždy než šel na nějaký koncert, pouštěl jsem mu ukázky hudby a stručně zhodnotil tvorbu muzikantů. Takže když jsem slyšel nějakou zajímavou hudbu, třeba slovenskou kapelu Živé kvety, řekl jsem si hned, to by se Vaškovi mohlo líbit.