Život po velké vodě

Povodňová vlna, která v červenci zasáhla obrovské území Pákistánu a postihla asi 20 milionů lidí, je podle OSN největší humanitární katastrofou v novodobých dějinách. Drama už dávno zmizelo z titulků novin, nicméně stamiliony dolarů začaly proudit na obnovu země a lidé se překvapivě rychle vzpamatovávají.

Jsme v Pákistánu, v severozápadním výběžku provincie Paňdžáb, ve středním toku řeky Indus, jen pár kilometrů od kmenových území, kde už vládne Tálibán.

U Husajna bydlí teď celá rozšířená rodina, celkem 25 lidí. Rychle plácají z místního jílu zdi dvou příštích místností o rozměrech pětkrát šest metrů. Teď v říjnu ještě všichni spí na proutěných
postelích venku, ale do listopadu, kdy přijdou první deště, už musejí mít střechu nad hlavou. A to je Husajnův problém. Rákos a železné traverzy stojí kolem 11 tisíc rupií (asi 3000 korun), tedy zhruba jeho celoroční příjem.

Kde vzít osivo

Husajn má teď několik hlavních starostí. Musí rychle dokončit zdi, aby schoval ženské osazenstvo před očima mužů – tento úkol je důležitější než střecha nad hlavou. Pak musí najmout traktor a poorat zabahněné pozemky. Nemá však co zasít, protože jeho čtyři pytle s osivem sebrala voda a ceny pšenice stouply.

Rodina zatím dostala v rámci humanitární pomoci jen stan, kbelík na vodu a cínové talíře a hrnky. Když se Husajn postavil do fronty na státní…