Před výbuchem

Sopky na Apeninském poloostrově, oblíbené destinaci českých turistů, mohou být nebezpečnější, než si myslíme. Etna se začíná chovat jinak než v minulých letech a staletích, zneklidňující zprávy přicházejí z oblasti Říma. A vůbec největší obavy panují z Vesuvu. Erupce vulkánu, jehož okolí patří k nejhustěji osídleným místům na světě, by měla nedozírné následky.

„Těm lidem nezbývá než se modlit ke svatému Genarovi,“ píše v jedné studii Flavio Dobran, jeden z nejznámějších italských vulkanologů. Mluví o obyvatelích úpatí Vesuvu. V Neapoli a okolních městech žije kolem tří milionů obyvatel. Přibližně stejný počet turistů každoročně navštíví vykopávky v Pompejích. A jen málokdo si připouští, že katastrofa se může opakovat. Že se jednou provždy nestala jen turistickou atrakcí.

Proslulé úsloví opěvující dnes již zčásti zašlou krásu Neapolského zálivu – „vidět Neapol a zemřít“ – je zkrátka nepříjemně dvojznačné. Vesuv předvedl v dějinách dosud dva mimořádně ničivé výbuchy – od toho nejznámějšího, který zničil Pompeje, uběhlo 1930 let. Ten první se odehrál přibližně 1850 let před zánikem Pompejí. Nelze vyloučit, že se Vesuv po přibližně stejně dlouhé odmlce chystá k dalšímu obdobnému úderu.

Vulkanologové vědí o Vesuvu nesrovnatelně víc než třeba ještě před dvaceti lety. Jsou vybaveni lepší technikou, mají k dispozici počítačové modely, pečlivě prozkoumali průběh zatím posledního aktivního období vulkánu, které začalo v první polovině 17. století a skončilo před pětašedesáti roky. Ani s touto výbavou však nedospěli k jasným závěrům. Kromě těch, že příští výbuch bude s největší pravděpodobností silnější než ten z roku 1631, který pohřbil několik vesnic na úpatí sopky. A že čím déle je Vesuv v klidu, tím silnější erupci je třeba očekávat. To je jádro jejich varování: netvrdí, že výbuch přijde zítra, a připouštějí, že sopka může být v klidu desítky a snad i stovky let. Ale kombinace hustého osídlení v okolí Vesuvu, jistoty, že k erupci dříve či později dojde, a nevyzpytatelnosti sopky je sama o sobě dostatečně hrozivá.

Labyrint

„Ztratili jste se?“ „Jistě, už třikrát.“

Tak vypadá běžný rozhovor dvou skupin turistů na Garibaldiho náměstí v Neapoli. Je velmi obtížné najít cestu z tohoto labyrintu křižovatek a nádraží, kde se dopravní prostředky nechovají podle pravidel pochopitelných na základě zkušeností z jiných zemí. Například na autobusovém nádraží nástupiště a jízdní řády neexistují a mezi desítkami autobusů je tak možné najít ten „svůj“ jen metodou pokusu a omylu. Místní přitom moc nepomohou: buď mluví pouze italsky, nebo se sami ztratili. Nejčastěji obojí.

Jen s velkou dávkou trpělivosti a štěstí najde turista nástupiště vlaku Circumvesuviana, který vyráží z Neapole na předměstí a do městeček ležících na úpatí Vesuvu. Je to nejenom cesta do Herculanea a do Pompejí, ale i exkurze po „red zone“, neboli oblasti, v níž žije kolem šesti set tisíc lidí bezprostředně ohrožených příštím výbuchem Vesuvu.

Rekonstrukce ničivé erupce v roce 79, popis očitého svědka události Plinia Mladšího a počítačové modely, vyhodnocující monitoring sopky, naznačují, že by výbuch mohl vypadat třeba takto: Nejprve se nad kráterem objeví rozšiřující se sloup vymrštěných částeček magmatu, dosahující postupně výšky až několika desítek kilometrů. Erupce zastíní sluneční světlo. Kameny a popel za téměř naprosté tmy dopadají do širokého okolí. První lidé umírají zasaženi kameny, první střechy se bortí pod nánosem popela. Po několika hodinách se po svazích sopky začíná řítit lavina rozžhavených kamenů a plynů, před níž nelze utéct. Postupně pohřbí města v okolí pod několikametrovou vrstvou, do Pompejí dorazí během dvaceti minut. Cokoli by v blízkosti hory přežilo, smetou následující „ohnivé laviny“, neboli vlny horkých plynů, jejichž teplota bude ještě i za hranicemi „red zone“ dosahovat 200 stupňů Celsia. V roce 79 dopadaly částečky vymrštěného magmatu do vzdálenosti přes 70 kilometrů. Pompeje zmizely více než dva metry pod novým povrchem země, Herculaneum skončilo ještě o 18 metrů hlouběji.

Na trase Circumvesuviany se ale nic z toho nezdá uvěřitelné. Nedaleko zastávky Ercolano (Herculaneum) je malé náměstí s kostelíkem, před kterým posedávají a hlučně hovoří desítky většinou starších lidí. Trh je o pár úzkých uliček dál, dojít na něj znamená proplétat se téměř nepropustnou bariérou lidí, kteří proudí oběma směry, zastavují se uprostřed uliček na krátký hovor, sedí před svými obchůdky a zjevně je nijak nevzrušuje, že v jejich těsné blízkosti se snaží projet i auta a mopedy.

Vesuv je bezesporu nejvíce osídlenou světovou sopkou. Hustota obyvatel tu dokonce patří k nejvyšším na světě. A proč ne? „Vesuv nám neublíží, spí,“ říká jeden z mužů před kostelíkem. „A i kdyby přece jen zabíjel, tak co s tím naděláme? Je to prostě náš osud.“

Není divu, že odborníci varují: lidé z Neapole a jejího okolí nejsou na případnou katastrofu připraveni, a pokud by k ní došlo, neměli by velké šance na přežití.

Nejistá předpověď

Vesuv je nejenom nejznámější, ale také nejzkoumanější světovou sopkou, horou „prošpikovanou“ seizmickými stanicemi. Přesto platí, že erupci dokážou vědci zpravidla předpovědět jen s několikadenním předstihem. Ve hře je totiž stále příliš mnoho neznámých. Přístroje sice zaznamenají pohyb magmatu, které začne stoupat vzhůru, nicméně tento fakt sám o sobě ještě mnoho neznamená: k erupci dojít může a nemusí. A především: charakter erupce nemusí být stejný jako ten, k němuž došlo posledně.

„Jasné jednoduché odpovědi opravdu neexistují,“

potvrzuje

Aleš Špičák

z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, který se dlouhodobě sopkami zabývá.

Vesuv zřejmě vznikl kvůli zaklínění dvou zemských desek, na jedné z takzvaných subdukčních zón brázdících tvář planety. V subdukčních zónách se podsouvá jedna deska zemské kůry pod jinou, což v celé oblasti způsobuje častá zemětřesení a vulkanickou činnost. V případě Itálie se deska nesoucí africký kontinent dostala pod desku „evropskou“. Výsledkem byl ohromný tlak a vysoká teplota, které okraj spodní desky roztavily. Roztavená hmota se sníženou hustotou si začala hledat cestu vzhůru.

To vše se odehrává v hloubce 100–150 kilometrů. Ve hře je tak mnoho neznámých – není jasné, jak se magma při cestě vzhůru chová, jak se mění jeho vlastnosti, kudy stoupá. Na tom všem přitom závisí podoba budoucí erupce. A aby toho nebylo málo, shodují se světoví vulkanologové v tom, že italské sopky jsou do značné míry záhadné: tvoří pás podél západního italského pobřeží, který pokračuje na Sicílii, a přestože jde o relativně malé území, předvádějí zdejší sopky různé typy erupcí. Zdá se, že na vzniku italských vulkánů se podílely i jiné faktory než zmiňovaná subdukce. Což je další důvod, proč jsou tak nevyzpytatelné.

Pro obyvatele „red zone“ je to ovšem špatná zpráva: přijde-li varování jen několik dnů před výbuchem, ocitnou se do značné míry v pasti. Při dané hustotě osídlení a slabé dopravní infrastruktuře je jen stěží představitelné, že by mohla během krátké doby úspěšně proběhnout evakuace tak velkého počtu lidí. V pasti jsou ovšem i vědci. Pokud nevyhlásí poplach, sníží už beztak malé šance lidí na záchranu. Pokud ale poplach vyhlásí a k erupci nedojde, otřesou věrohodností jakýchkoli příštích varování.

Podle Flavia Dobrana spočívá jediné možné řešení ve vypracování krizového plánu, který by zahrnoval všechny důležité oblasti života – od promyšlených územních plánů zabraňujících dalším stavbám na úpatí sopky přes stěhování ohrožených lidí, stavbu bariér, jež by mohly alespoň částečně zachytit magmatickou lavinu ještě na úpatí hory, až po osvětu, která lidi dokáže přesvědčit o tom, že žijí ve vysoce rizikové oblasti. Nic z toho podle Dobrana a řady jeho kolegů však zatím v Neapoli není k dispozici.

Místní úřady nicméně neberou varování vědců úplně na lehkou váhu. Před několika lety vyhlásily plán, podle něhož by se z nejohroženějších oblastí mělo během příštích patnácti let vystěhovat až sto tisíc domácností. Pobídkou k přestěhování má být dvacet pět tisíc eur.

Šedočerná poušť
Když se turistický autobus vyšplhá z přímořské Katánie, půlmilionového sicilského města, do výšky 1600 metrů nad mořem, ohlásí řidič přestávku na kávu. Právě tady, v městečku Nicolosi, se v roce 1669 na dvou místech protrhlo úbočí Etny a ze dvou nových kráterů se vylil proud lávy, která zničila vše, co jí stálo v cestě. Po několika týdnech dorazila až do Katánie, vtekla do moře a vytvořila stovky metrů nového pobřeží. Dnes jednu z největších erupcí Etny připomínají dva nízké zalesněné kužely kousek od centra města a ztuhlé provazce černé lávy, které Nicolosi obtáčejí ze všech stran. Láva sem ostatně z různých míst obrovské sopky přitekla ještě několikrát.

Podobně jako na Vesuvu to ale pro místní lidi není signálem k tomu, aby se odsud odstěhovali. Naopak – úbočí Etny si jako místo pro život nemohou vynachválit. Místní půda je neobyčejně úrodná a daří se tu mimo jiné výrazným odrůdám vína. Lávový kámen, čedič, tu pak všichni používají k výrobě suvenýrů, kterých si odsud každoročně turisté odvážejí desítky tisíc. Ti, kterým proud lávy smetl domy a vinice, je s ledovým klidem staví na stejných místech znovu. Možná s pocitem, že „do stejného místa dvakrát neudeří“, snad s vírou, že Etna se chová vcelku předvídatelně a nepatří mezi „vulkány zabijáky“.

To je pravda. Etna se doposud chová jinak než Vesuv. Zatímco sopka nad Neapolí odpočívá, sbírá síly třeba i celá staletí, a pak předvede ničivý výbuch, Etna ze svých kráterů vylévá lávu víceméně pravidelně. Vytváří vcelku přátelskou, ale zároveň dostatečně dramatickou kulisu pro vzrušující turistické zážitky: zdejší krajinu tvoří černošedá poušť, tvořená jemným prachem, kameny i ztuhlými mnohametrovými nánosy lávy, která se nad Nicolosi postupně zvedá až do výšky přes tři tisíce metrů. Sopka působí impozantním nepřístupným dojmem a zároveň jako bytost otevřená kompromisům: nevyhledává lidské oběti, ale lidé nesmějí být tak hloupí, aby se jí stavěli do cesty.

Občas se to ovšem stane. Nečekaná erupce zabila například v roce 1979 devět turistů u jednoho z vrcholových kráterů. V roce 1928 zničily proudy lávy vesnici Mascali a od té doby ohrozila Etna obydlená místa na svém úbočí ještě několikrát. Lanovku, která vyváží turisty až do nadmořské výšky 2400 metrů, zničila nebo poškodila láva už pětkrát. Ale ani tato bilance ještě nemusí protiřečit obrazu vstřícného vulkánu: lidé dostali opakovaně dostatek varování, aby se vyhnuli určitým místům. Riskují vědomě kvůli silnému zážitku při pohledu do kráteru nebo kvůli obživě.

A riskují docela dost. Nejde jen o to, že erupce Etny někdy propukají téměř bez „ohlášení“ nebo že sopka nečekaně otevírá krátery na svých úbočích. Řada vulkanologů se domnívá, že charakter její aktivity se v poslední době mění, stejně jako složení jejího magmatu. „Je to zcela zásadní pro odhad podoby budoucích erupcí,“ zdůrazňuje Aleš Špičák. „Když má magma malou viskozitu, dobře teče a vytéká z kráterů bez velkých ničivých výbuchů – to byl dosud případ Etny. Tam, kde je magma ,hustší‘, hromadí se a uvolňuje si nakonec cestu mohutným výbuchem. To je případ Vesuvu.“

Ani na otázku, zda může na Etně dojít k erupci podobných rozměrů jako na Vesuvu, dnes tedy odborníci nedokážou dát jednoznačnou odpověď. Představa laviny kamenů a rozžhavených plynů valících se po úbočí Etny k pobřeží Jónského moře je ovšem zdrcující.

NEPŘÍTEL PŘED BRANAMI
Přibližně dvacet pět kilometrů od římského centra se do výšky necelého tisíce metrů tyčí sopka Colli Albani. Celý Řím stojí na půdě, která vznikla sopečnou činností tohoto vulkánu v pleistocénu (období čtvrtohor, které skončilo před 12 tisíci lety). Nicméně po dlouhá staletí byla sopka považována za „vyhaslou“, byla vnímána pouze jako půvabná krajinná ozdoba Říma. Tak půvabná, že na jejím úbočí má svoji letní rezidenci v zámku Gandolfo i papež. Vědecké studie z posledních let však ukazují, že sopka může být právě nyní na počátku nového cyklu erupcí. Tento objev vyvolal pochopitelně intenzivní studium vulkánu. Zda od něj máme očekávat novou erupci a případně jakou, ale dosud jasné není.

Na téma aktivních i neaktivních vulkánů, pohybu tektonických desek, seismické aktivity, i geologické stavby střední Evropy, především Českého masívu, můžete 9.12. od 13:30 diskutovat s Alešem Špičákem z Geofyzikálního ústavu AV ČR. Dotazy můžete pokládat již nyní.