Kindlovo právo

Spekulace o mafiánských praktikách na plzeňské právnické fakultě nabývají konkrétnějších obrysů.

Českem obchází strašák Milana Kindla. Muž s tváří klášterního mudrce je nejen chovatel mývalů, majitel právní kanceláře, jeden z šéfů plzeňské fakulty či autor desítek právních posudků pro vládu. Po měsíci pátrání máme před sebou hlavní postavu skandálu na plzeňských právech, a dokonce organizátora ojedinělé, dobře promyšlené chobotnice, která prolézá do státních úřadů, justice a policie. Nikdo zatím neví, v čem všem měl akademik Kindl prsty. Existuje ale obava, že půjde o nejcitlivější vládní agendu, například ekologickou zakázku za více než sto miliard korun, kterou teď za velké kritiky kvůli předražení a korupčnímu potenciálu chystá ministerstvo financí.

Sám Kindl všechna nařčení popírá způsobem, který uplatnil na zmíněné „zakázce století“. „Ne, žádný posudek, který by se týkal soutěže o odstranění ekologických zátěží, jsem nikdy nepsal,“ hájil se minulý týden Kindl na své tiskové konferenci vysílané v přímém přenosu televize. Není to však pravda. Docent Kindl vypracoval loni pro vládu znalecký elaborát, který posuzoval, zda smlouva, kterou ministerstvo financí nabídne vítězi rekordní zakázky, neodporuje zákonům.

Tato suverénní lež Milana Kindla vypadá v aféře fakulty jako detail, naprosto přesně však ilustruje podezření na manipulaci s právem, zákony, lidmi, státními institucemi či podnikateli, jejichž centrem se právě plzeňská právnická fakulta stala. Manipulace, za nimiž mohou stát desítky, možná stovky podvodů, které mohou ve své podstatě ohrozit bezpečnost státu.

Ukázat to jde ve zkratce právě na historce týkající se ekologické zakázky. V dubnu 2008 získává na plzeňské právnické fakultě doktorát muž jménem Marek Galvas, jeho zkoušejícím je děkan Jaroslav Zachariáš. O tři měsíce později se Galvas stává šéfem dozorčí rady nově vzniklé společnosti Environmental Services (vlastníkem jsou finančníci z firmy J&T), která se přihlašuje do soutěže o ekologickou zakázku. Na podzim téhož roku zadává ministerstvo financí Ústavu státu a práva (ÚSP) vypracování právního posudku. Posudek podle rozdělovníku ústavu připadá Kindlovi, podepsán pod ním je ovšem jako ředitel ústavu Zachariáš, jinak Kindlův kolega a přítel z vedení plzeňské fakulty. Proto může Kindl později na tiskové konferenci do kamer tvrdit, že žádný posudek na „zakázku století“ nevypracoval. Dodejme kladný posudek, který pootevírá firmě Environmental Services pod vedením Zachariášova a Kindlova vděčného studenta cestu k pohádkové zakázce (o vítězi rozhodne vláda). Šlo o domluvenou akci? Nebo o náhodnou shodu okolností? Zatím nevíme.

Ilustrativní jsou i další příklady. Jak uvedl minulý týden server Aktuálně, doktorát na plzeňské fakultě získal i bývalý ukrajinský konzul Ladislav Hradil. Před tím, než nastoupil do diplomatické funkce, pracoval Hradil jako šéf odboru veřejných zakázek na ministerstvu zahraničí. Advokátní kancelář Milana Kindla připravovala pro některé soutěže pod patronací Hradila dokumentaci k zakázkám (například rekonstrukce velvyslanectví v Nizozemsku a Brazílii). Na sklonku roku, ve kterém pracovala Kindlova kancelář pro ministerstvo, získal Hradil v Plzni doktorát – před dvoučlennou komisí, ve které zasedal Kindl. Jen pro úplnost dodejme, že Ladislav Hradil byl z postu konzula odvolán a je policií vyšetřován za přemrštěné poplatky za vyřizování víz.

Kindl a jeho lidé měli také vliv na nejvýznamnější přesuny státního majetku. Když například vloni vybírala pětičlenná komise firmu, která by připravila privatizaci Budějovického Budvaru, seděl v ní Milan Telecký, zástupce Kindlovy advokátní kanceláře. Nebo když se před sedmi lety rozhodovalo, jestli se součástí firmy ČEZ mohou stát také rozvodné podniky, sepisoval právní posudek na podezření z monopolních praktik opět Milan Kindl. A nebo – v roce 2006 získali na fakultě doktorát bývalí náměstci elitní protikorupční jednotky Milan Šiška a Josef Bečvář. Stalo se tak v době, kdy jejich úřad vyšetřoval praktiky tzv. konkurzní mafie kolem soudce Berky. Je přitom prokázáno, že Kindl se s některými obviněnými z konkurzní mafie znal.

V podobných ukázkách bychom mohli pokračovat. Případnou trestní odpovědnost samozřejmě musejí posoudit jiní, i laikovi je však jasné, jak důmyslný nástroj korupce Milan Kindl jako děkan právnické fakulty v ruce měl. Je přitom paradoxem, že dnes vypadá vše z odstupu jako domeček z karet, který se až neuvěřitelně snadno zbortil. O vážnosti případu ale svědčí to, že se jím nyní po prvotním článku v Lidových novinách zabývají tři ministerstva, policie, poslanci a další státní instituce, včetně Akademie věd ČR.

Vládce

Jak to celé vlastně vzniklo a jak je možné, že se na Kindlův systém nepřišlo dřív, když existoval v otevřených poměrech vysoké školy?

Plzeňská právnická fakulta vznikla jako součást Západočeské univerzity v roce 1993. Už na počátku stálo spojení, které se dnes s odstupem času ukazuje jako silně korupční. Fakulta od svého zrodu úzce spolupracovala s Ústavem státu a práva (ÚSP), institucí spadající pod Akademii věd ČR. „Bylo to jakési přirozené spojení,“ vzpomíná jeden ze zakladatelů fakulty, dnes předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa. „Při zakládání fakulty bylo těžké hledat v Plzni vyučující a ústav byl zásobárnou právnických kapacit.“ Děkanem fakulty se tak stal Vladimír Balaš, uznávaný odborník a ředitel ÚSP.

Z dobových článků je zřejmé, že v devadesátých letech měla fakulta dobrou pověst. Byla liberální v přijímacím řízení i učebních plánech. V roce 1999 byl zvolen děkanem fakulty Milan Kindl a o rok později se začínají objevovat první kritiky. Souvisejí s rolí advokátů z Kindlova okolí v kauze plzeňských kasáren. Média se tehdy divila, že je děkanova advokátní kancelář zapletena do podezřelého obchodu s nemovitostmi a pozemky v centru Plzně. V regionálních médiích se také objevují první pochybnosti o tom, jak lehké je fakultu absolvovat, když má člověk správné konexe, a také první slova o možných úplatcích.

Zlom přišel v roce 2005. Kindl již nemohl být po dvou volebních obdobích zvolen do čela fakulty a děkanem se stal jeho přítel Jaroslav Zachariáš. „Skutečným šéfem je stále Kindl, Zachariáš je pouhou loutkou v jeho rukou, poměry na fakultě jsou varující a Kindl se nechce vzdát vlády,“ psal tehdy plzeňský regionální tisk. Ten samý rok se fakultou začala zabývat policie.

Problém se dostal na stůl dokonce i nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové.„Když jsem dostala první informace o praktikách v Plzni, docela mě mrazilo,“ vzpomíná Benešová. „Vše nasvědčovalo tomu, že jde o organizované spiknutí. Vypadalo to, že si mafie vychovává své právníky, vyšetřovatele i soudce.“ Tehdy dostala stížnost advokáta Karla Jelínka, právního zástupce německého investora do golfového hřiště u Karlových Varů, který byl přesvědčen, že jej Kindl a jeho právní společníci zmanipulovaným konkurzem připravili o hřiště a čtvrtmiliardovou investici.

Benešová nemusí být ve vzpomínce nezaujatá, pár týdnů před Jelínkovou stížností dostala do rukou posudek Milana Kindla v dnes polozapomenuté aféře „katarského prince“.

Zjednodušeně řečeno, tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec se rozhodl vydal Katařana obviněného v Česku ze sexuálního zneužívání mladých dívek ke stíhání do jeho vlasti, i když bylo jasné, že tam jako prominent nebude vyšetřován. Benešová považovala tento krok za protizákonný a podala na Němce trestní oznámení. Kindlův posudek, že ministr jednal správně, byl jedním z hlavních důvodů, proč bylo policejní vyšetřování ministra zastaveno.

Po Jelínkově stížnosti Benešová podstoupila svá podezření protikorupční policii, kde byl tehdy zástupcem šéfa již zmiňovaný absolvent fakulty Milan Šiška. Ať už sám Šiška podnikal v případu cokoli, výsledkem bylo, že se jím policie tehdy nijak nezabývala. Ani Kindl, ani jeho společníci nebyli nikdy vyslechnuti. Benešová byla krátce poté odvolána z funkce. „Pak už jsem měla jiné starosti než hlídat, jestli policie ten případ šetří,“ říká dnes.

Plzeňská fakulta fungovala dál, brzy však přišly další komplikace. Stížnostmi na fakultu se totiž od roku 2007 začíná zabývat akreditační komise vysokých škol. Do hry tak vstoupila Vladimíra Dvořáková. Ta jako první před dvěma týdny upozornila, že podivné doktoráty z fakulty, její propojení s Ústavem státu a práva a soukromou praxí Kindlovy advokátní kanceláře mohou znamenat ohrožení bezpečnosti státu. Zejména proto, že aktéři korupčního propletence jako právní odborníci rozhodují o obrovských penězích. Poukazovala, že Milan Kindl je tzv. rozhodce v arbitráži společnosti Diag Human s ministerstvem zdravotnictví, ve které jde skoro o deset miliard korun, ale třeba i na fakt, že lidé, kteří absolvovali fakultu za podezřelých okolností, udělují víza do České republiky. Neřekla jméno, ale měla na mysli případ Ladislava Hradila.

Mafie z nadhledu

„Snažím se to celé brát taky trochu z nadhledu a pomáhá mi samozřejmě i to, že jsem profesí politoložka a celé mě to zajímá po odborné stránce,“

říká dnes

Vladimíra Dvořáková

. Z této dvojrole – předsedkyně akreditační komise a politoložky – vznikají i tragikomické situace. Před několika dny se například na jedné konferenci Dvořáková pustila do intenzivní diskuse o mafii s jedním italským kolegou.

„Detailně popisoval, jak mafie zachází se svými protivníky, a za samozřejmé považoval, že se to stane i v případě plzeňských práv. Nejprve vždycky přijde očerňování, osobní útoky, útoky na rodinu, no a pak dojde třeba i na fyzickou likvidaci,“ l

íčí Dvořáková.

„Brala jsem to jako odbornou věcnou analýzu. Po chvilce mi to ale došlo a já si musela říci: ,Ksakru, vždyť se to týká mě, to zase není tak velká legrace‘.“

Na první útoky už došlo. Na tiskové konferenci minulý týden Milan Kindl prohlásil, že Vladimíra Dvořáková se chce především zviditelnit, protože je bývalá politička a usiluje o další politické angažmá.

„To je samozřejmě nesmysl, s aktivní politikou nechci mít nic společného. Ale je to bod jedna scénáře – dehonestovat protivníka,“

říká k tomu Dvořáková.

„Uvidíme, co bude dál. Ne, nechci to dramatizovat. Žádné tajné informace v trezoru nemám, necítím se být ohrožená a rozhodně se nenechám zastrašit.“

Problémy na plzeňské právnické fakultě akreditační komise analyzuje už dva roky. Fakta jsou známa, proto jen připomeňme, že komise postupně kritizovala fakultu například za neprůhlednost studijních řádů nebo přijímacího řízení a narazila i na nepravdivé údaje v dokumentech o personálním zajištění fakulty. Její vedení předložilo zprávu, v níž například figurovali učitelé, kteří ve skutečnosti na fakultě neučili. Na tomto základě nejprve fakultě omezila akreditaci a poté vyhlásila další hloubkovou kontrolu.

„Zpočátku se nám zdálo, že jde prostě jen o nepořádek v řízení fakulty, který by bylo možné docela rychle odstranit,“

připomíná Dvořáková.

„Ale postupně se informace začaly skládat do podoby, která je mnohem dramatičtější. Dnes to vypadá tak, že to nebyl nepořádek, nýbrž záměrný systém, který nabízel možnost snadného studia a získání titulů a tím vytvářel síť ,vděčných‘ a vzájemně provázaných lidí.“

Podle Dvořákové tak kauzu právnické fakulty už zdaleka nelze redukovat na otázku, zda a kolik studentů tu ukončilo studium podezřele rychle či kolik prací jsou plagiáty:

„Tyto věci samozřejmě nadále akreditační komise zjišťuje. Ale velmi pravděpodobně je tu i práce pro policii.“

Samostatnou kapitolou, na niž v rámci neprůhlednosti fungování plzeňské fakulty Dvořáková upozorňuje, je její propojení se soukromou Vysokou školou Karlovy Vary. Ta totiž zřejmě fungovala jako soukromý byznys některých lidí z okruhu Milana Kindla a navíc ve spojení s podnikateli s pochybnou pověstí.

Měli by nás zrušit

Jednou z důležitých postav případu je student, který kauzu právnické fakulty zcela zásadně popostrčil dopředu tím, že objevil ve fakultní knihovně plagiátorskou disertační práci proděkana

Ivana Tomažiče

(o ní jako první informovaly Lidové noviny). O atmosféře, která na fakultě vládne, svědčí i to, že student s rozhovorem souhlasí jen za podmínky, že se neobjeví na žádné fotografii a nebude uvedeno jeho jméno.

„Nechci to přehánět, ale přece jen – lidé kolem Kindla jsou všude a mají velkou moc,“

vysvětluje.

Objevení plagiátu, které rozpoutalo pravděpodobně největší kauzu v dějinách českého vysokého školství, student líčí s trochou ironie. „Byla to v podstatě náhoda. Kamarádka si šla do knihovny vypůjčit knihy, čekal jsem na ni a neměl co na práci. Tak jsem si náhodně vybral některé disertační práce a prohlížel si je,“ popisuje. Do oka mu padla Tomažičova práce hlavně proto, že proděkan pro vědu a výzkum se krátce předtím mezi studenty „proslavil“ výrokem o výzkumu na fakultě. „Jeden kolega si všiml, že na fakultě nemáme žádné finance na vědu a výzkum, a šel se proděkana zeptat, jak je to možné. Ten mu odpověděl: Ale, pane kolego, v tomto oboru přece žádný výzkum a žádnou vědu dělat nelze,“ vzpomíná. V knihovně Tomažičovu práci zběžně prolistoval a zaujal ho oponentský posudek – krátký text, který na první pohled s obsahem práce vůbec nesouvisel a nehodnotil ji. „Přišlo mi to divné, tak jsem si udělal kopii a tu jsem pak odnesl k posouzení panu doktoru Bezouškovi. To je všechno,“ dodává. Bezouška pak objev poslal Lidovým novinám.

Tomu, že ale vůbec považoval za zajímavé zkoumat práce představitelů fakulty, předcházela aktivizace části studentů, kteří si v uplynulých dvou letech začali na fakultě všímat řady nesrovnalostí. „Začalo to úplně nevinně,“ říká Martin Marek, student čtvrtého ročníku a člen fakultní studentské komory. „Ve druháku jsem kandidoval do senátu s tím, že prosadím nápravu některých věcí, které mi přišly absurdní – například studijní oddělení mělo hrozně omezené otevírací hodiny, počítačová učebna nebyla volně přístupná. Myslel jsem si, že to na jednom zasedání senátu vyřešíme a pak vlastně nebudu mít co na práci. To jsem se ale hodně zmýlil.“

Marek a jeho kolegové narazili na naprostou neochotu vedení fakulty cokoli měnit. „Nerozuměli jsme tomu a to nás vyprovokovalo, abychom se o situaci na fakultě začali zajímat víc,“ dodává. „Postupně jsme zjistili třeba to, že fakulta nepředkládá senátu výroční zprávy, přestože jí to ukládá zákon, nebo že podklady pro akreditační komisi neprošly vědeckou radou.“ Konflikt se vyostřil na jaře, kdy děkan Zachariáš odvolal vedoucí katedry trestního práva Hanu Válkovou a akreditační komise zjistila, že v dokumentaci, kterou jí vedení fakulty předalo, jsou nejasnosti a chyby. „Na červnovém zasedání akademického senátu nebyl děkan Zachariáš schopen vysvětlit důvody pro odvolání profesorky Válkové a proděkan Kindl nedokázal vysvětlit nejasnosti kolem dokumentů, které předal akreditační komisi. Byl to začátek otevřeného boje,“ popisuje Marek.

Předseda senátu, advokát z Kindlovy kanceláře Daniel Telecký, zrušil další plánované zasedání senátu, ale studenti boj nevzdali. „Přes prázdniny jsme sbírali další informace – zjistili jsme například, že máme na fakultě rekordmany, kteří studují třináct let, nebo že někteří zaměstnanci mají dva plné úvazky a měli by tu být šestnáct hodin denně, přesto je téměř nelze zastihnout,“ pokračuje Marek. „Pochopili jsme také, nakolik ten systém korumpuje studenty – je vůči nim naprosto benevolentní. Kontrola plnění studijních povinností se odehrává až v pátém ročníku, do té doby si každý může dělat víceméně, co chce, a 80 procent studentů také nemá splněné studijní povinnosti.“

Přípravy na otevřený studentský protest proti vedení fakulty posunula do nové roviny plagiátorská aféra. „Teď s novými informacemi, které se ze všech stran hromadí v posledních týdnech, to vidím velmi podobně jako profesorka Dvořáková – jde o záměrně budovanou síť lidí, která využívala fakultu jako svoje zázemí,“ říká Marek. Velkou otázkou pro něj ovšem zůstává, zda se vůbec může fakulta z této krize vzpamatovat. „Hrozivá zkušenost je pro mě především ta, že většina studentů i učitelů dlouhá léta prostě jen zavírala oči. A co je ještě horší – podle reakcí na fakultě odhaduji, že většina studentů stojí za Kindlovým vedením ještě dnes. Nadávají nám, že kazíme pověst fakulty, že jim bráníme ve studiu, že se chceme zviditelňovat, dostáváme desítky anonymů, ať s očerňováním fakulty okamžitě přestaneme,“ pokračuje Martin Marek. „Když si uvědomím, že to jsou lidé, ze kterých mohou být soudci, státní zástupci a advokáti, že to jsou lidé, kteří budou dohlížet na právo a spravedlnost v téhle zemi, je mi z toho opravdu úzko. A říkám si, že by možná bylo lepší tuhle fakultu zrušit se vším všudy.“

Mravenčí práce

Pro pochopení celého případu je důležitá i role karlovarské vysoké školy, odkud přecházeli studenti na plzeňskou fakultu za velmi divných podmínek. Dnes jsou majiteli karlovarské vysoké školy podle slov předsedy její správní rady Jiřího Drábka švýcarští právníci, jejichž totožnost nechce prozradit. O jejich blízkosti k Milanu Kindlovi lze tedy jen spekulovat. Tajemstvím ale není, že až do léta letošního roku škola patřila lidem z Kindlova okruhu a fungovala jako jejich „rodinný byznys“ napojený na plzeňskou právnickou fakultu (více v rámečku).

Propojení obou škol přitom fungovalo dvěma základními způsoby. Studenti bakalářských studií veřejného práva v Karlových Varech měli od začátku v kapse slib, že mohou přestoupit na plzeňskou fakultu, což z Karlových Var dělalo velmi atraktivní školu. Majitelé karlovarské školy si tak zřejmě zajišťovali přísun studentů, kteří tu za jeden semestr platí přibližně dvacet tisíc korun, a škola tak ročně vybere kolem pětadvaceti milionů. Navíc karlovarská škola mohla hrát významnou roli i ve vytváření sítě spřízněných lidí kolem Milana Kindla tím, že jim nabídla snadné získání bakalářského titulu, pak i magisterského či doktorátu v Plzni, v některých případech i zaměstnání. Jedním z prorektorů je dnes na karlovarské škole Eduard Bruna, advokát, v jehož kanceláři nastoupil po odchodu z politiky jako koncipient Stanislav Gross. Ten ostatně, jak známo, obhájil titul JUDr. právě na právnické fakultě v Plzni.

Před ministerskými kontrolory či policejními vyšetřovateli se tedy rýsuje náznak jakési korupční struktury, kterou je teď nutné důkladně prověřit. Nebude to každopádně snadná práce. Víme, že fakultu absolvovalo asi čtyři sta lidí v čase kratším než pět let, dvacet až třicet z nich dokonce za méně než tři roky. To je oproti jiným právnickým fakultám unikum. U dalších absolventů jsou podezřelé jejich diplomové nebo rigorózní práce, u dalších chybějí jména oponentů anebo posuzovatelské komise rigorózních prací.

Ministerstvo vnitra dnes přiznává, že plzeňskou fakultu absolvovalo minimálně osmdesát policistů, kteří jsou dnes ve službě, a začalo prověřovat jejich tituly. Po absolventech fakulty pátrá ve svých řadách i státní zastupitelství a soudy. Pokud by se totiž ukázalo, že třeba v případech trestných činů rozhodovali lidé, kteří získali titul podvodem, byla by jejich rozhodnutí ve funkcích policistů, státních zástupců nebo soudců neplatná. Nevíme, kolik takových případů existuje, ale představa, že existuje byť jen jeden, justici i policii děsí.

Propojení fakulty s Ústavem státu a práva zase znamená, že se Milan Kindl a Jaroslav Zachariáš, ale i další učitelé z fakulty dostávali poměrně jednoduše k lukrativním zadáním posudků od státu a jeho institucí. Ať už se týkaly privatizace, prodeje státního majetku, obchodních smluv či posudků v trestním právu. Za to mohli dostávat nejen honorář, ale i úplatky od firem a lidí, v jejichž prospěch posudky ohýbali stejně ochotně jako pravidla na fakultě.

Nevíme zatím, kolik znaleckých posudků aktéři plzeňské aféry vypracovali, vše dnes ale prověřuje Akademie věd ČR jako zřizovatel ÚSP. „Dělám v ústavu od roku 1986, dělal jsem stovky posudků, už si ale nepamatuju jaké,“ říká dnes Kindl. Pověřený šéf ústavu Jan Bárta nechce posudky zveřejnit. „Poskytnu je jen policii, ale ta o ně zatím nepožádala,“ dodává.
Rizik je zkrátka celá řada. Na karlovarské vysoké škole přednášeli advokáti, včetně lidí z Kindlovy kanceláře. Samozřejmě často zastupovali klienty obviněné policií nebo ty ve sporu se státem. Policie by měla prověřit, zda absolventi fakulty z policejních řad se pak s advokáty-učiteli nepotkali v případech, kdy byl jeden na straně žaloby a druhý na straně obhajoby. Navíc Kindl a jeho společníci vystupovali jako podnikatelé a mít v tomto případě na své straně zavázané absolventy jejich školy z řad policistů, konkurzních správců, soudců nebo státních zaměstnanců včetně státních firem muselo být obrovským bonusem. Existují tedy podobné případy, jako je kauza karlovarského golfového hřiště? Zatím není jasné.

V případě plzeňské fakultní mafie je zatím příliš mnoho neznámých, abychom mohli jednoznačně říct, jestli jde jen o nafouklou bublinu, nebo šokující propojení spravedlnosti se zločinem. Pokud vyšetřování přinese nějaké hmatatelné výsledky, budeme si na ně muset minimálně pár měsíců počkat.

ČÍ JSOU KARLOVY VARY
Advokát Petr Jelínek označil počínání Milana Kindla a lidí kolem něj za kriminální už před pěti lety. Střetl se tenkrát s nimi ve sporu o golfové hřiště v Cihelnách. Podle něj tehdejší koncipient, dnes partner Kindlovy kanceláře, Ondřej David podvedl Jelínkova klienta, německého podnikatele Petera Vöcklinghause a poslal jeho firmu do konkurzu. Golfové hřiště následně získali Davidovi známí. Mezi lidmi, kteří měli hřiště v konkurzu získat za přibližně třetinovou cenu, figuruje i Karel Petýrek a jeho syn stejného jména. Oba se přibližně v téže době objevili i ve statutárních orgánech firmy Iuris, která koupila karlovarskou vysokou školu. Dnes hrozí kvůli sporu o golfové hřiště Česku miliardová arbitráž.

Ještě podstatnější roli hraje v historii firmy Iuris krach soukromé kliniky PKP Medico, který před deseti lety provázelo podezření z velkého úvěrového podvodu. Majitel kliniky si kdysi od Investiční a poštovní banky půjčil částku, která se postupně i s úroky vyšplhala na 322 milionů korun. Dluh nesplácel, sám sebe poslal do konkurzu, ale majetek včas převedl na spřízněné firmy. Konkurzní správkyně PKP Medico Ludmila Nekolová to v roce 2001 označila za „tunel srovnatelný s Poldi Kladno“.

Jednatelem PKP Medico byl Petr Kádner, jeho právním zástupcem a také jedním z kupců původního majetku firmy byl Ondřej David. Přitom karlovarskou vysokou školu koupili v roce 2002 právě Ondřej David a Petr Kádner.