Nevycházet, nedýchat

Život mezi uhelnými elektrárnami není nikde na světě žádná slast. Severní Čechy ale představovaly i za komunismu na tehdejší poměry extrém. Kraj zahalovaly sirné mlhy. Zapáchající vzduch byl každodenní realitou. Na podzim roku 1989 došla obyvatelům trpělivost. Nebýt událostí na Národní třídě 17. listopadu, vzpoura proti komunismu by možná začala v severních Čechách.

Jaro 1989 začalo pro gymnazistku Evu Kudrnovou docela zábavně. Každé ráno napochodovala společně se spolužáky před školu, kde všichni nastoupili do přistavených autobusů a pod dozorem učitelů vyrazili do Krušných hor. Tam se celý den procházeli, navečer je pak autobusy zase svezly zpátky ke škole. Gymnazisté a vůbec všichni školou povinní v tehdejším severočeském Chomutově takhle strávili výletováním příjemných čtrnáct dnů, než museli zase do školních lavic.

Nejednalo se ale o žádný zvláštní výukový program. Ve městě se totiž v prvních jarních dnech vůbec nedalo být. Mlha, která tehdy přikryla celý kraj téměř na měsíc, měla nažloutlou barvu, zapáchala a byla tak hustá, že člověk viděl jenom pár metrů před sebe. Zatímco na hřebenech Krušných hor zářilo jarní slunce, dole ve městech musely celý den svítit lampy.

Asi je to vážné
„Z kopců jsme se koukali na ten příkrov a měli z toho legraci,“ vzpomíná dnes Eva na pocity tehdejších gymnazistů. Situace však byla ve skutečnosti tak vážná, že vyděsila i otrlé komunistické funkcionáře. Takzvané inverze, kdy na horách zůstává teplý vzduch a jasno, zatímco v údolích se drží studené mlhy a s nimi i všechny škodliviny, vzniklé spalováním uhlí, nebyly na severu Čech ničím neobvyklým. Na jaře v posledním roce totality se ale sešly zvlášť nepříznivé klimatické podmínky, takže inverze trvala neobvykle dlouho a měla mimořádně závažné následky. Množství jedovatého oxidu siřičitého ve vzduchu, zachytitelné tehdejšími měřicími přístroji hygieniků, se přes měsíc drželo vysoko nad 1500 miligramy na metr krychlový, tedy desetkrát výš, než byla povolená norma 150 miligramů. Lidé běžně trpěli bolestmi hlavy, někteří i krvácením z nosu.

Proto tehdejší mocenský aparát v panice sáhl k neobvyklým opatřením, jako byla každodenní evakuace dětí do hor na čerstvý vzduch. „Nejdřív se týden nic nedělo, pak nám další týden zakázali tělocvik a nakonec bez vysvětlení začaly ty výlety,“ říká Eva. „Z toho jsme usoudili, že se asi děje něco mimořádného,“ dodává. „Jinak na mlhy a bolení hlavy jsme byli zvyklí a o nějakých koncentracích škodlivin jsme netušili nic. A ani naši učitelé, ani rodiče nám o tom nic neříkali.“

Přesná data o znečištění a jeho následcích pro zdraví lidí měli tehdy k dispozici jenom hygienici a vysocí straničtí funkcionáři. Zveřejňování v médiích komunistická strana zakázala. A jak pamětníci přiznávají, lidé sami se po informacích nepídili. Každý sice tušil, že žije v nezdravém prostředí, ale až do těžkých inverzí roku 1989 se mezi lidmi neprojevovalo znatelné znepokojení.

Přestěhovat se? Zapomeňte na to

Severozápadní Čechy tehdy doplácely na svoji dvojitou smůlu. Zásoby uhlí pod zemí vedly komunistickou vládu k rozhodnutí, že z kraje od Sokolova po Teplice udělají – jak se tehdy říkalo – palivoenergetickou základnu republiky. Sedmdesát procent veškerého uhlí v zemi se těžilo právě tady. Dvě třetiny z něj se přitom spálily přímo na místě v severočeských tepelných elektrárnách.

Hnědé uhlí bylo nekvalitní a elektrárny neodsířené, takže ze dvou milionů tun oxidu siřičitého, který vypustily komíny v celém Československu ročně do vzduchu, polovina pocházela ze zdrojů v severočeské uhelné pánvi. Ta se přitom z velké části rozkládá mezi úpatím Krušných hor a Českým středohořím, jež zadržovaly proudění vzduchu. Zatímco v jiných průmyslových regionech Evropy vítr škodliviny rozfoukal, v severních Čechách se držely a vytvářely dusivý příkrov.

Podle dochovaných dokumentů už na začátku sedmdesátých let začali kvůli špatnému ovzduší kraj opouštět lidé – padesát tisíc během deseti let. Hlavní úbytek byl mezi vysokoškoláky – hlavně lékaři, kteří si i přes informační embargo uvědomovali, že pobyt v severních Čechách je zdraví nebezpečný. Vláda proto dala dohromady systém podpor, které měly lidi v kraji udržet.

Stavěly se byty, na vlastní rodinný dům tehdy mohl člověk dostat od státu příspěvek až padesát tisíc korun (to tehdy mohla být i třetina ceny domu) a každý, kdo žil v regionu déle než deset let, měl právo na takzvaný věrnostní příspěvek dvou tisíc korun ročně. Místní mu ironicky přezdívali pohřebné. Později komunisti přitvrdili a začali Severočechům stěhování komplikovat. Komunistická strana například rozhodla, že lékaři zaměstnaní v severních Čechách nesmějí být přijímáni do zaměstnání v jiných krajích republiky. Nevolnické nařízení sice vláda pro jeho citlivost oficiálně zrušila, systém se však tiše praktikoval dál. Sehnat práci kdekoli v republice mimo severní Čechy bylo pro doktory a i pro kvalifikované dělníky obtížné.

Přitom platilo přísné embargo na informace o stavu životního prostředí. Když při silné inverzi na konci léta 1980 zhnědly a opadaly listy ovocných stromů na Teplicku, informovala o tom místní média jako o „mírném zvýšení škodlivin v ovzduší“. Během osmdesátých let pak začaly zcela očividně hnědnout smrky po celých Krušných horách. Ze špatného životního prostředí se sice postupem času stalo téma povolené i pro oficiální média, ta ale měla nadále zakázáno lidi zneklidňovat.

Jak vyplývá z průzkumů severočeského regionálního tisku, informace o krizových událostech souvisejících s jedovatým vzduchem neobsahovaly žádné přesné údaje o naměřených škodlivinách a byly vyvažovány optimistickými zprávami o tom, jak se stát dobře stará o zdraví svých občanů. „Dlouhodobá péče společnosti o děti přináší výborné výsledky,“ psal teplický Deník Směr v době, kdy v okolí umíraly ovocné stromy. „Zatímco na počátku 70. let zaostával růst severočeských dětí za průměrem české populace, dnes se mu zcela vyrovná,“ dokládal své tvrzení zprávou o tom, že děti ve školách dostávají od státu bohaté přesnídávky.

Týden před 17. listopadem
Právě kvůli nedostatku informací se lidé nakonec začali bouřit. „Nemůžeme souhlasit s tvrzením, že utajování nepříznivých skutečností může pozitivně ovlivnit veřejné mínění,“ píše se v zápise komise pro životní prostředí krajského výboru severočeské komunistické strany z jara 1989. Dokonce i straníci (což bylo tehdy krajně neobvyklé) si stěžovali, že podávání „neúplných informací vede k vytváření fám a nedůvěře ve sdělovací prostředky“.

Komunistické vedení ale bylo bezradné v tom, co dělat.Místní severočeští soudruzi sice tlačili na vedení strany i vládu, aby investovala do odsíření severočeských hnědouhelných elektráren, centrální orgány ale obrovskou investici do zahraničních technologií stále odsouvaly. Jakýsi náznak ochoty zabývat se životním prostředím jevili z tehdejšího vedení Československa jen předseda vlády Ladislav Adamec a Rudolf Hegenbart, šéf nepříliš důležité stranické komise pro vědecko-technický rozvoj. Historici se dohadují, že oba chtěli s tématem ekologie vyrukovat na sjezdu strany, který se měl konat na začátku roku 1990. Události se však vyvíjely jiným směrem. 

Osmého listopadu 1989 se v severočeských Teplicích objevily ručně napsané plakáty vyzývající lidi k tomu, aby se za tři dny sešli na hlavním náměstí a společně demonstrovali za lepší informace o životním prostředí. Dodnes se neví, kdo za celou akcí stál. Na náměstí dorazilo okolo pěti stovek lidí a ani zásah policejních jednotek je neodradil od toho, aby se příští den sešli zase. Demonstranti dali rychle dohromady organizační výbor.

„O životním prostředí jsem měl docela dobré informace, problém byl v tom, jak je dostat k lidem,“ vzpomíná jeden z organizátorů, tehdejší zaměstnanec okresní hygieny Petr Veselský. Organizátoři protestů dali dohromady petici vyzývající okresní úřad, aby uspořádal veřejnou debatu s občany. Ta se konala 20. listopadu. Dorazili na ni už studenti pražských vysokých škol, aby lidem vysvětlili, proč vysokoškoláci stávkují. Spolu s ekologií se na stadionu v Teplicích řešila už i politika, což bylo, jak známo, podstatné.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci