Konec katolického světa

Francie je laická republika“, tak praví její ústava už od roku 1946. Co přesně si pod tímto pojmem, který ve zmiňované pasáži předchází i přívlastkům „demokratická a sociální“, představit? Podle běžné interpretace jde o důsledné zamezení vlivu církví ve veřejné sféře – zejména ve školství. Tento princip ovšem dochází v praxi leckdy bizarního naplnění. Horliví vyznavači laicity s úspěchem brání proniknutí jakékoli zmínky o náboženských symbolech a tradicích – nedílné součásti evropského kulturního prostoru – do výuky, takže se francouzští školáci například v tomto adventním období nemohou od svých učitelů dozvědět nic o tom, proč se slaví křesťanské Vánoce. Dostaví-li se do školy se šátkem či kippou na hlavě, případně s výrazným křížkem kolem krku, riskují vyloučení. Strážci absolutního vykázání všeho konfesionálního do soukromé sféry se mohou opřít o širokou podporu veřejnosti: podle průzkumu agentury CSA z letošního února řadí 75 % dotázaných laicitu mezi „základní prvky identity Francie“. V tom se tedy Francouzi shodují se svým prezidentem Chiracem, označujícím laicitu za „pilíř republikánského chrámu“.

Dvě Francie

Současný všeobecný konsensus o laicitě jako součásti národního dědictví podtrhuje hloubku proměny, kterou prošla francouzská společnost od počátku 20. století. Když 11. prosince 1905 vstupoval v platnost zákon o odluce církví od státu, vrcholil tím boj „dvou…