0:00
0:00
Téma9. 1. 200520 minut

V zemi obchodníků se ženami

„Ze Srbska. Dva tisíce korun za hodinu,“ říká lámanou češtinou světlovlasá dívka v jednom ze zákoutí proslulé pražské Perlovky na otázku, odkud pochází a jaká je cena za její sexuální služby.

Astronaut
Fotografie: Neutečeš. Najdeme tě. Vrátíme tě. (24letá Tanja, zachráněná z makedonského nevěstince, v azylovém centru ve Skopje.) Foto Profimedia.cz / AFP Autor: Respekt

„Ze Srbska. Dva tisíce korun za hodinu,“ říká lámanou češtinou světlovlasá dívka v jednom ze zákoutí proslulé pražské Perlovky na otázku, odkud pochází a jaká je cena za její sexuální služby. Vypadá stěží na sedmnáct, ale říká, že je jí dvaadvacet. „Můžete jít se mnou oba. Za tři tisíce,“ nabízí. Na pozvánku, že ji za tyto peníze vezmeme na večeři a popovídáme si o jejím životě, vystrašeně vrtí hlavou. „To nesmím. Můžu vás pozvat jenom tady do bytu. Nikam s vámi nesmím,“ gestikuluje odmítavě a před dalšími otázkami mizí v blízkém baru. Odtud brzy nato rázně vyjdou dva chlapíci v kožených bundách. „Slečna vevnitř si stěžuje, že jste ji obtěžovali,“ říká jeden z nich neutrálním, konverzačním tónem. „Tak radši honem zmizte, než to s vámi špatně dopadne.“ Je pozdě večer, ulice zeje prázdnotou a nezbývá, než pobídce vyhovět. Když se na rohu letmo ohlédneme zpět, stojí to srbské skoro ještě dítě už zase před výlohou baru U zlaté palmy a čeká na dalšího, tentokrát snad méně zvědavého zákazníka.

↓ INZERCE

Zemun to přehnal

Podle loňské analýzy OSN dnes v zemích Evropské unie žije zhruba milion žen, které jsou nuceny prodávat za otrockých podmínek svá těla a nemají moc šancí, aby z obklíčení svých vykořisťovatelů samy unikly. Pokud nepočítáme drogový byznys, patří obchod se ženami k nejvýnosnějšímu zločineckému podnikání. A kvůli brutalitě, která je s ním spojena, patří vedle terorismu a nelegálních migrací k největším bezpečnostním rizikům světa. Podle citovaných materiálů OSN, s nimiž se ztotožňuje i expertní skupina Evropské komise a řada mezinárodních nevládních organizací, jsou evropským centrem traffickingu – jak obchodování se ženami říká vžitý anglický termín – země bývalé Jugoslávie. A srdcem toho všeho je Srbsko a Černá Hora. Z federace, rozvrácené několika ničivými válkami pod vládou postkomunistického diktátora Slobodana Miloševiče, se do světa „exportují“ nejen znevolněné místní dívky. Podle zahraničních i domácích expertů funguje země též jako gigantické „překladiště“, přes které mezinárodní mafie pašují desítky tisíc žen z Balkánu a bývalých zemí Sovětského svazu dál na Západ do otroctví v síti tamního sexuálního byznysu.

Jednou z důležitých základen současného traffickingu je bělehradská čtvrť Zemun. Přesněji řečeno donedávna určitě byla. Zdejší gangsteři ovšem vedle správy bordelů vstoupili i do politiky a to se jim stalo osudným: poté, co zemunský klan zavraždil v roce 2003 atentátem premiéra Zorana Djindjiče, vstoupila s ním moc do války a dnes Zemun ze všeho nejvíc připomíná krajinu po bitvě. „Tady ještě nedávno stál dům jednoho z šéfů gangu,“ ukazuje bělehradský novinář Budo Bukilič na zplanýrovaný obdélník vykousnutý do jedné z ulic. I v matném světle pouličních lamp je zřejmé, že opevněná vila Dušana Spasojeviče musela být mohutnou stavbou – nicméně buldozerům, které se do ní na pokyn policie zakously před měsícem, se neubránila. Zbytky gangu se dnes snaží o neviditelnost. „Poté, co pozatýkali hlavouny, je tu klid,“ říká Budo Bukilič. „Bordely fungují spíš jako soukromé kluby, kam se náhodný návštěvník nedostane.“ Scházíme k Dunaji. Pár zakotvených dřevěných člunů se ztrácí v přítmí a z rozbité prašné cesty odbočuje slepá ulice, lemovaná z jedné strany řadou podniků. „Tohle býval bordel,“ říká Budo před jednopatrovým domem s neonovou vývěskou „Caffe Stela“ ve štítě. „Private“ – oznamuje nenápadná cedulka na dveřích. Po zazvonění otevírá postarší muž. „Mám tu přátele ze Západu,“ říká Budo. „Rádi by se trochu pobavili. Šlo by to u vás?“ Muž si nás chvíli zkoumavě prohlíží, potom zavrtí hlavou. „Jen pro členy klubu,“ říká.

Nakonec si jdeme sednout do jedné z normálních restaurací na nábřeží. Budo nám dává čísla na policisty, kteří vyšetřují gangy obchodující se ženami, na nevládní organizace, které se v Bělehradě snaží pomáhat obětem traffickingu, a na několik novinářů, kteří se – stejně jako on – problémem obchodu se ženami zabývají. „Ale moc nadějí, že najdete bůhvíjaké informace, si nedělejte,“ říká Budo. „Situace se tu zlepšila, dřív byli policajti napojeni na mafie, dnes proti ní aspoň někteří bojují. Ale na druhé straně – když tu před časem zatkli pančevský gang, bylo dvacet lidí obviněno z obchodu se ženami. A pak někdo mafiánům prozradil adresy utajených svědkyň, ty ženy odmítly svědčit a ze soudu asi nic nebude.“

Strach nad městem

Bělehradskou nadaci Beosuport, která se zabývá pomocí obětem traffickingu, není lehké najít. Ani chodci v nejbližším okolí uváděné adresy o instituci nic nevědí a do kanceláře zastrčené v nevzhledném zákoutí podchodu poblíž bělehradského centra nás nakonec dovádí spíš šťastná náhoda než orientační smysl. „Je tu nízký nájem,“ omlouvá zakonspirované sídlo zástupkyně ředitelky Beosuportu Marija Mušanovičová, žena, která se podílela na vzniku pracovní skupiny místních nevládních organizací, policie a prokuratury, z jejichž schůzek by měl vzejít srbský plán boje proti obchodu se ženami.

„Podle našich informací pracuje v západních nevěstincích na dvě stě tisíc děvčat propašovaných tam ze Srbska místními gangy,“ říká paní Mušanovičová. „Takový je aspoň velmi hrubý odhad policie. Vycházejí z počtu pohřešovaných dívek, snažíme se registrovat ženy, které vyjedou oficiálně pracovat do zahraničí, ale jsme teprve na začátku. Navíc v žádném sčítání obyvatel Srbska a Černé Hory nefigurují Romové, o nich nevíme vůbec nic. A přitom si myslíme, že jejich děti patří mezi nejohroženější a nejčastěji se stávají oběťmi traffickingu.“

Ještě před rokem neexistoval v Srbsku a Černé Hoře zákon, který by postihoval obchod s lidmi – pasáci a gangsteři byli eventuálně stíháni pouze za kuplířství. Neexistovaly taky žádné statistiky. A v Srbsku i Černé Hoře je prostituce dodnes trestná. „Je to absurdní, ale ženám, kterým se podařilo uniknout a přihlásily se jako oběti násilného přinucení k prostituci, hrozil také trestní postih. Tím se samozřejmě dala spousta potencionálních svědkyň zastrašit,“ říká Marija Mušanovičová. „A právě to policistům vyhovovalo. Existuje řada nepřímých důkazů, že se za Miloševiče, ale i po jeho pádu na obchodu se ženami spousta policistů podílela.“

Podle viceředitelky Beosuportu byly základy vůdčího postavení srbských mafií v traffickingu položeny počátkem 90. let. Jugoslávie nebyla členem Interpolu, násilím zmítanou zemi ovládaly zločinecké gangy spojené s Miloševičem a jeho policií. Navíc místní lidé mají spoustu příbuzných na Západě, kteří tam odešli v posledních třiceti letech. „To vše byl základ otrokářské sítě,“ říká paní Mušanovičová. Neprodávaly se jen ženy z Jugoslávie, přes Srbsko byla distribuována i děvčata z dalších zemí, byl to nepřehledný kolotoč, který Miloševičova policie prostě nijak neřešila, protože se na něm zřejmě podílela. Během posledních dvou let se ale stav začal měnit k lepšímu. Vznikl návrh, aby prostituce nebyla trestná, a naopak aby se stal trestným činem obchod se ženami. Pro dívky jsou vymyšleny programy, kdy mohou vypovídat pod změněnou identitou. „Když dřív dělala policie v nějakém městě razii proti bordelům, byla téměř vždy bezúspěšná. Zločinci měli mezi policisty své spolupracovníky. Dnes dělá razii policie z jiného města a přináší to úspěch. V poslední době jsou stíhány desítky obchodníků s lidmi,“ říká Jelena Bjelica, bělehradská novinářka, která za svou dlouhodobou práci na téma trafficking dostala loni od organizace Reportéři bez hranic cenu Press Freedom Award, udělovanou za články přinášející zásadní a objevné informace z rizikových míst světa. „Nicméně je tu jeden zásadní problém,“ říká paní Bjelica, která nedávno vydala o balkánském obchodu se ženami knihu a při její přípravě hovořila s řadou obětí. „Žádná z postižených nechce mluvit pod svým jménem. Mají strach. To znamená, že gangy mají stále věc pod kontrolou.“

Jsou ale lidé, kteří se své jméno pod výpověď připojit nebojí. Marija Mušanovičová si na vlastní uši vyslechla v kanceláři Beosuportu svědectví rumunského policejního generála Alexandra Jonase.„Před třemi lety k nám přišel a řekl, že v severobosenském městě Brčko navštívil pár týdnů předtím známou tržnici zvanou Arizona,“ vzpomíná paní Mušanovičová. A tam mezi stovkami stánků, kde se dá koupit cokoli od pytle brambor až po ojeté auto, narazil prý generál na místo, kde se nabízely k prodeji ženy. „Ve čtyři hodiny přivedli na malé pódium v nevelké kavárně tři mladé dívky a začala dražba,“ stojí v Jonasově svědectví pro Beosuport. „Kdo dá víc, tomu budou dívky patřit. Začal jsem zjišťovat, o co jde. Dívka koupená v Bělehradě tak za dva až tři tisíce marek, zde byla vydražena za pět tisíc marek. Oznámil jsem to velitelům SFOR, ale pokud vím, případ nebyl nikdy vyšetřen,“ končí Jonasovo svědectví. A víc o věci dodnes neví ani Marija Mušanovičová. V tržnici Arizona proběhlo od té doby několik razií, poslední loni v říjnu, bylo zatčeno několik obchodníků se ženami, ale nikdo nebyl dosud potrestán.

Podobnou zkušenost s vedením západního mírového sboru jako Jonas prodělala před pěti lety rovněž příslušnice amerických mírových sil, vyšetřovatelka z Nebrasky Kathryn Bolkovacová. Na přelomu tisíciletí pracovala v bosenském Brčku pro britskou pobočku americké společnosti DynCorp, která najímala personál pro mírové mise OSN. Brčko je dodnes známé jako jedno z „překladišť“ znevolněných žen na cestě do Evropy a existovalo podezření, že se na tamním traffickingu možná podílejí i příslušníci mírových sil OSN. Prý brzy shromáždila důkazy, jak členové mezinárodních mírových misí s místní policií kryjí otrokářské obchody. Podle Bolkovacové se příslušníci misí kupčení se ženami sami zúčastnili a kupovali si dokonce až dvanáctileté děti. Vyšetřovatelka předložila důkazy svým nadřízeným z DynCorp a ti slíbili, že celou věc prošetří. Po šesti měsících ale šetření bez udání a výsledku uzavřeli a Bolkovacová byla bez vysvětlení propuštěna. V roce 2002 rozhodl britský soud, že tento vyhazov byl neoprávněný. „Není pochyb, že paní Bolkovacová provedla závažná odhalení a byla propuštěna neprávem,“ konstatoval britský soud. Bolkovacovou, která dnes žije v Holandsku, se bohužel dnes nedaří najít, z dobového tisku je možné se dočíst, že řada zaměstnanců OSN byla přeložena nebo propuštěna, ale o nějakém vyšetřování nebo soudu neexistují žádné informace.

Jecin příběh

K Jece (19), servírce v kavárně černohorského městečka Bijelo Polje, nás přivedl místní novinář Sejo Sadikovič, který se zabývá pátráním po traffickingu v tamním kraji. Její příběh by ve své všední tragice mohl být typickým obrázkem značné části osudů, které se skrývají za suchými čísly otrokářské statistiky. „Poté, co jsem opustila dětský domov, našla jsem si práci jako číšnice v jedné kavárně v Bjele Crkvi,“ vzpomíná černohorský sirotek Jeca. „Po čase za mnou přišli nějací lidé ze srbského Tutinu – jestli prý nechci dělat v jejich restauraci za dobrý plat. Vypadalo to slibně, nikoho jsem neměla, tak jsem si sbalila věci a šla.“ První měsíc na nové štaci prošel bez problémů. Jeca pracovala skutečně jako servírka, většina ostatních dívek zaměstnaných v kavárně se třemi velkými sály tančila nebo prováděla striptýz. „Jednou se majitel, Murat, opil a nutil mě, abych se šla taky na pódium svléknout. Nejsem tu proto, abych dělala takové věci, říkala jsem mu. Zavřel mě do jedné sklepní místnosti a zmlátil mě bičem,“ vzpomíná Jeca. Bylo jí osmnáct a tak začala její kariéra prostitutky. Zákazník zaplatil za soulož v přepočtu padesát eur, Jeca přijímala denně až šest zákazníků, někdy i cizince a vojáky z mírových sil. Všechny peníze odevzdávala svému majiteli. Proč neutekla? Proč se nesvěřila někomu z mezinárodních organizací? „Jednou jedna z nás utekla, přihlásila se na policii a ti zavolali majiteli. Murat o nich říkal, že v tom jedou taky.“

Po třech měsících jí zasvitla naděje na osvobození. Jeden starší muž se s ní začal v kavárně bavit a ona mu spontánně vypověděla svůj příběh. „Dostanu tě z toho,“ slíbil muž. Zaplatil Muratovi dvě stě eur a odvedl si ji domů. Jenže o týden později prodal Jecu za tři sta eur do kavárny v městečku Petnica v horách severní Černé Hory. „Tam to bylo stejné jako u Murata. Bití, spousta zákazníků,“ vzpomíná Jeca. Po dalších dvou měsících skončila v jiném bordelu v Berane – ospalém centru horské oblasti. A potom pokračovala do Plavu, výspě na hranici Černé Hory, Kosova a Albánie. Nakonec skončila – opět jako servírka v podniku – u ženy, která ji vykoupila, v Bijelem Polje. Proč nejde na policii alespoň teď? „Kdo by mi to věřil? Jsem ráda, že mám slušnou práci a klid, nechci na minulost ani pomyslet,“ říká Jeca. Odmítá říct i jména podniků, kterými šla její strastiplná anabáze.

Ráno vyjíždíme po té trase naslepo. Petnica, Berane i Plav jsou vzdáleny pár desítek kilometrů. V Petnici jsou tři kavárny, pár mužů v nich popíjí kafe. „Jestli se tu dají sehnat nějaké prostitutky? To ne,“ říká číšník. „Před časem tady sem tam zpívalo pár děvčat, ale nic víc, jsme slušné město.“ Ani v hotelu v Berane nic o prostitutkách nevědí. Večer, když se na malém náměstí otevřou desítky kaváren, procházíme jednu po druhé. Nic, jen reprodukovaná hudba a lidé usrkávající kafe u malých stolků. „Cože? Nevěstinec? Tady? Vyloučeno,“ říkají místní. Na druhý den v Plavu projdeme několik kaváren. „Jo, byl tu jeden takový podnik na náměstí,“ říkají štamgasti. „Patřil nějakým lidem z Kosova, ale před dvěma měsíci to tam zavřeli.“

Týden po odjezdu z Černé Hory nás e-mailem dostihne zpráva přátel z Bijelého Polje: Jeca opět zmizela.

Lokál pro premiéra

„Co se obchodu se ženami týče, měla Černá Hora špatnou pověst. Leží mezi Bosnou a Kosovem a říkalo se, že místní gangsteři dodávají ženy do nevěstinců v obou zemích obsazených mezinárodními jednotkami,“ říká v černohorském hlavním městě Podgorica šéf vládního týmu pro boj s obchodem s lidmi, Vladimir Šaranovič.„Ale za poslední rok se to začalo měnit, platí přísnější zákony, dáváme na potírání tohoto zločinu větší důraz. Zatkli jsme přes dvacet pachatelů a myslím, že se nám podařilo problém omezit. Uznávám, že nás k boji nutí silný mezinárodní tlak. Jak OSN, tak třeba amerických úřadů.“

Mezinárodní tlak začal poté, co případ jedné unesené ženy nucené prostituovat v řadě černohorských nevěstinců vzbudil podezření, že do traffickingu jsou v Černé Hoře zapleteni i ti nejvyšší představitelé země – konkrétně premiér Milo Djukanovič.

„Před dvěma lety k nám přišla naprosto psychicky zničená žena z Moldávie,“ vzpomíná v podgorické kanceláři nevládního spolku Bezpečné ženské domovy jeho šéfka Liliana Raičevičová.„Vypověděla, že do Černé Hory přišla dělat servírku, ale nakonec jí pasáci sebrali pas a bitím a mučením donutili k prostituci. Prošla několika nevěstinci, několikrát se jí podařilo utéci, ale policisté ji vždycky zadrželi, obvolali své kamarády v bordelech a vrátili ,majiteli’,“ říká Raičevičová. Nakonec dal někdo nešťastné ženě leták s kontaktem na organizaci Bezpečné ženské domovy. Utekla znovu, tentokrát úspěšně. Rozjelo se vyšetřování, při kterém byl coby organizátor traffickingu zotročené moldavské ženy zatčen i zástupce hlavního černohorského žalobce Zoran Piperovič a další tři vysoce postavení úředníci. Později vyšlo najevo, že lokál, ve kterém ženu nutili k prostituci, navštěvoval i premiér Djukanovič. Případ nebyl dodneška uzavřen. Andrij Jovičovič, který jako ministr policie stíhání před více než dvěma lety zahájil, byl z místa po půl roce odvolán – respektive Djukanovič jej nejmenoval do nově vytvořené vlády. Odvolán byl také šéf policejního odboru pro boj s traffickingem, Milan Paunovič. Vyšetřování bylo utajeno, Piperovič a další úředníci byli propuštěni z vazby a obvinili úřady, že vyšetřování bylo zmanipulováno politickou opozicí. Svědectví moldavské uprchlice je podle nich nedůvěryhodné a účelově obrácené proti představitelům Dukanovičova režimu, neboť výslechům byla přítomna zmíněná Liliana Raičevičová – významná členka opoziční strany. „Ta žena byla v takovém psychickém stavu a tak se bála nového únosu, že bez mé přítomnosti nechtěla vypovídat,“ říká paní Raičevičová. Jak práce na případu pokračuje, není možné zjistit. „Vyšetřování je tajné,“ říká hlavní státní zástupkyně Vesna Medenica.„Víc nemohu říci.“ Místní tisk – podle politických sympatií – spekuluje jak o tom, že případ bude jednou provždy zameten pod koberec, nebo naopak policie a Raičevičová budou obviněni z manipulace s důkazy. Na došetření případu tlačí i experti z OBSE, ale zatím bez úspěchu.

Moldavská svědkyně dostala nakonec na základě pomoci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) novou identitu a dnes žije v některé ze zemí Evropské unie.

„O obchodu se ženami máme – a tím ,my’ myslím celou Evropu – zoufale málo informací, které bychom mohli použít proti jeho organizátorům,“ říká pražský policista, který se v Česku vyšetřováním obchodu se ženami zabývá. „Když už se na nás nějaká dívka obrátí, většinou odmítne svědčit. Popíše, co se jí stalo, ale tím to končí. Má strach a očekává od nás pomoc,“ říká. „My ji předáme humanitárním organizacím, které ji dostanou domů. Za poslední dva roky se na nás obrátila sotva dvacítka děvčat s žádostí o pomoc. Zařídili jsme jim návrat domů, proti svým mučitelům ale svědčila pouze jediná. A v jejím případu bude brzy podána žaloba,“ říká Hana Šnajdrová z ministerstva vnitra.

Podle Lucie Sládkové, ředitelky tuzemské pobočky IOM, není vlastně možné zjistit přesné číslo „obchodovaných žen“. „Jen v Česku je asi osm set padesát bordelů, to je odhadem kolem jedenácti tisíc prostitutek. Nikdo neví, kolik prostitutek se pohybuje po ulicích, kolik jich je nabízeno v soukromých bytech, kolik jich je v hotelích,“ říká Lucie Sládková. Radka MacháčkováLucie Trávníčková z kriminologického ústavu vydaly před dvěma lety studii o traffickingu. I ony přiznávají, že „skutečný počet žen, které jsou prodávány a zneužívány k otrocké práci, zůstává skryt“. Podle jejich studie bylo například v Německu před osmi lety osvobozeno při raziích v nočních klubech nebo se samo přihlásilo policii či humanitárním organizacím na šestnáct set obětí, dvě stovky pocházely z Česka. Ve Francii bylo o dva roky později odhaleno na šest set obětí traffickingu, v Nizozemsku tři sta, ve Španělsku devět set. Podle údajů komisariátu OSN pro lidská práva je v zemích Evropské unie odhaleno ročně na pět tisíc případů obchodu se ženami (viz rámeček). „Většina z nich ale prohlásí, že vše dělají dobrovolně, že nic nepotřebují,“ opakuje Lucie Sládková přesně stejná slova, která předtím použili šéfové nevládních organizací v Srbsku a Černé Hoře. Přestože jsou ročně v zahraničí objeveny desítky českých žen, které jsou obětí obchodu, dopravila IOM loni domů v rámci svého humanitárního programu jen deset z nich. „Ostatní odmítnou,“ říká Lucie Sládková.

„O důvodech se můžeme dohadovat, stejně tak jako o spolehlivosti programů na jejich záchranu. Ale ty ženy mají často strach, znají příběhy jiných děvčat, které se dostaly domů a pak zase zmizely. Je to jednoduché, do práce jsou naverbovány lidmi, kteří pocházejí z jejich domovského prostředí a ti vědí, kde je hledat. Často pocházejí z prostředí, které je učí nevěřit státu, policii, organizacím, jen šéfům gangu. Je to neuvěřitelné, ale řada z nich bere svůj osud jako normální, nevyhnutelný,“ dodává expertka IOM.

Ale přesto, že toho zatím o traffickingu víme málo a že se proti sexuálnímu zotročování žen špatně bojuje, dává většina zainteresovaných expertů – a nejen na Balkáně – najevo optimismus. „Jsem přesvědčena, že se situace v Evropě lepší,“ říká například Jitka Gjuričová, ředitelka odboru prevence na pražském ministerstvu vnitra. „Ještě před deseti lety to zajímalo jen pár odborníků na Západě, léta se hledala definice, co to vlastně obchod se ženami je, kde začíná jeho hranice. Dnes už víme, že prostě tam, kde je žena k té práci nucena – jakýmikoli prostředky. A funguje obrovská síť nevládních organizací, které těm ženám a dívkám pomáhají, v policii vznikají speciální jednotky pro boj proti obchodu se ženami, mění se zákony…“

Jednou z úplně nových institucí pro boj s traffickingem je loni vzniklá expertní skupina Evropské komise. Její členové mají za úkol připravit návrhy na sjednocení příslušných zákonů a přístupu v jednotlivých zemích Unie. V závodě s propojenou a mezinárodně organizovanou mafií je to důležitý krok. Členové skupiny už pro eurokomisaře sepsali první zprávu. „Trafficking je zatím jen málo zmapovaným územím,“ říká členka skupiny Hana Šnajdrová. „To vychází už ze samotné povahy této zločinné činnosti, kdy se oběti často oběťmi necítí, a také z toho, že v různých zemích je na prostituci nahlíženo různě. Na Balkáně je trestná, v některých zemích tolerovaná, ale mimo kontrolu státních institucí, jinde je pod kontrolou. Dokud nebudeme mít pod jednou střechou shromážděny všechny dostupné údaje, boj proti obchodu s lidmi nebude mít naději na velký úspěch.“

Naši vojáci nikdy,

říká major Petr Sýkora, člen několika mírových misí na BalkáněByly v místech, kde jste na Balkáně působil, nevěstince? Navštěvovali čeští vojáci taková zařízení?

Vojáci měli vstup do objektů, které byly podezřelé z organizování prostituce nebo dokonce s obchodu se ženami samozřejmě zakázaný. Vstup do kaváren a restaurací zakázán nebyl a já se osobně nikdy nesetkal s nabídkou sexuální služby. Během mezinárodních mírových misí byli prověřováni jejich zástupci z podílu na obchodu se ženami. Slyšel jste o takovém případu?

Žádný z příslušníků naší armády nebyl kvůli tomuto problému kázeňsky či jinak potrestán, nebo z mise odvolán. Věděli jste o případech zneužívání žen? O nucené prostituci?

Příslušníci české armády, v souladu s mandátem mnohonárodních sil, se někdy podíleli na akcích místní i mezinárodní policie na kontrole objektů, kde by mohla být organizována prostituce, naši vojáci zajišťovali bezpečnost zasahujících policistů. Čeští vojáci se nikdy nepodíleli na případném vyšetřování této trestné činnosti. Obrátily se na vás někdy oběti obchodu se ženami s žádostí o pomoc?

Ne. Nikdy se s žádostí o pomoc žádná osoba na nás neobrátila. Kdo vlastně vyšetřoval podezření na obchod se ženami?

To bylo složité, podle mandátu. Já bohužel žádné relevantní informace o nějakém takovém vyšetřování nemám a ani mít nemůžu.

Tento text vznikl díky laskavé finanční podpoře Open Society Fund, Praha.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články