0:00
0:00
Diskuse24. 6. 20025 minut

Každý přepisoval, co měl k dispozici

Astronaut

Po přečtení článku Viktora Šlajchrta Samizdat ve svatostánku (Respekt č. 25/2002) jsem chvíli měla pocit, že jsem snad v Národním muzeu navštívila jinou výstavu než on. Možná se prostě jinak dívám na samizdat, protože jsem se jeho výroby a rozšiřování účastnila a neumím se na něj tedy podívat „zvenčí“, ale hodnocení samizdatu jako jevu mohu protentokrát ponechat stranou.

Ukázat to podstatné

↓ INZERCE

Především výstava nezaujímá jeden sál, jak by čtenář mohl ze Šlajchrtova článku usoudit, nýbrž sálů několik. Podstatnější ovšem je, že výstava nemá žádnou „českou část“ - není členěna podle jazyka, ale tematicky, a české exponáty jsou zařazeny vždy ve stejných vitrínách se samizdatovými díly z jiných východoevropských států. Šlajchrtovo konstatování, že „české zastoupení působí dosti ploše“ je odůvodněno tak nesmyslně, že nemůže obstát. „Vedle výjimek, k jakým patří Jan Zahradníček nebo Egon Bondy, jsou zde představeni hlavně ostřílení autoři z řad osmašedesátníků,“ píše Šlajchrt. To ale není pravda a takoví autoři jako Václav Černý, Václav Havel, Bohumil Hrabal, Milan Knížák, Jiří Kuběna, Jáchym Topol nebo mnozí další by jistě proti označení za „osmašedesátníky“ protestovali. Díla „ne-osmašedesátníků“ ve skutečnosti nepředstavují výjimky, nýbrž většinu českých a slovenských výstavních exponátů. Pořadatelé výstavy se však podobnými hledisky neřídili: hledali, co bylo pro samizdat sedmdesátých…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články