Samizdat ve svatostánku

Málo budov ve světě je vsazeno do středu města tak impozantně jako Národní muzeum v Praze, které svou hmotou suverénně ovládá ústřední náměstí, nebo spíš hlavní bulvár České republiky. Stavba z konce osmdesátých let 19. století zpečetila vítězný vzestup českého národa snad až příliš vznosně, takto autoritativně působí v jiných metropolích spíš vládní instituce než vědecké. Právě to nicméně dokládá, jaká státotvorná síla byla v českých zemích přikládána snům o slavné minulosti, které národu vynahrazovaly státní samostatnost. Funkce národního památníku se ovšem poněkud míjí s muzeálními účely, neboť v něm exponáty bezděčně získávají symbolické významy. Připomeňme si jen prazvláštní paradox, nad nímž se už před časem pozastavil spisovatel Lubomír Martínek: v samém jádru tohoto svatostánku češství visí kostra velryby. Také výstava východoevropských samizdatů, kterou v pražském Národním muzeu předminulý týden společně zahájili prezidenti Německa a Česka, nabývá v tomto prostoru zvláštní rozměr. Návštěvník projde monumentální vstupní halou, vystoupá širokým schodištěm mezi bronzovými poprsími předáků národa do prvního patra a vstoupí do sálu, kde jsou stěny pokryty zvětšenými fotografiemi nekonformních osobností alternativní kultury, jejichž vzezření je většinou dosti bohémské. Ve vitrínách najde zažloutlé strojopisy, podomácku vyrobené svazečky textů, motáky z vězení, chvatně nadrásané vzkazy, amatérské kresby, koláže či fotografie, letáky a plakáty, které dojímají směsicí…