Proč mají Poláci svou vládu rádi mnohem víc, než je liberálům milo

Uplynul už téměř rok od volebního šoku v roce 2015, kdy naprostou politickou moc v Polsku získala pravicově populistická strana Prawo i Sprawiedliwość (Právo a spravedlnost, PiS). Polští liberálové vzhlížejí s obdivem k nově utvořenému opozičnímu hnutí s názvem Výbor na obranu demokracie (Komitet Obrony Demokracji, KOD). Zdá se, že je netrápí, že navzdory horečné činnosti výboru, desítkám demonstrací po celé zemi, nekonečným zásahům sdělovacích prostředků a projevům známých autorit ve veřejné debatě, kteří se vyslovují na podporu protestujících, se nepodařilo tomuto masivnímu hnutí ubrat z výsledku vládní strany v minulých volbách ani jeden jediný procentní bod podpory voličů (podpora vládnoucí strany se pohybuje v závislosti na daném průzkumu mezi 33 % a 40 %, v průměru pak kolem 37 %, což je týž výsledek, jehož PiS dosáhlo v říjnu 2015). Vypadá to tedy, že Poláci mají svou novou vládu rádi mnohem více, než by bylo milo liberálnímu mainstreamu. Jak je to možné, jedná-li se o tak strašnou vládu? Zkusme na to přijít. Nebude to až tak obtížné. Stačí se na to podívat ze správného úhlu.

Chceme-li porozumět problému, musíme poznat jeho kořeny. To samo o sobě nemusí stačit, ale bez toho, abychom se seznámili s příčinami problému, nemůžeme nikdy skutečně pochopit jeho podstatu a porozumět jeho mechanismům. Když však posloucháte liberální narativ o současném Polsku, získáte dojem, že to, co se stalo v roce 2015, lze chápat jen jedním způsobem: populistický převrat byl výbuchem iracionálního odporu, který není slučitelný s hodnotami demokratických společností a který přiživovaly záměrné manipulace malé skupiny politických vyvrhelů lačných po moci. Role hlavního padoucha pak připadla Jarosławu Kaczyńskému.

Tato „diagnóza“ se stala základem strategie, z níž vychází opozice, totiž označit vše, co se děje, za iracionální hněv a odhalovat iracionalitu nového režimu a porušování minimálních norem demokratického státu. Zdá se, že tento názor je pro jeho zastánce naprosto zjevný, ale pro jeho oponenty pak naprosto lživý, což je důvodem, proč strategie, která je na něm založena, selhává – jejím jediným výsledkem je pak vzájemná konsolidace. Podobně jako v případě důkazů o existenci Boha: pro již přesvědčené jsou naprosto přesvědčivé, zatímco pro nevěřící jsou jen dalším projevem pomýlené propagandy.

Zlomový okamžik

Skutečné a dostatečné přezkoumání příčin populistického převratu je záležitostí mimořádné naléhavosti a významu. Právě zažíváme zlomový okamžik. Události v Polsku v roce 2015 nelze považovat za izolovanou lokální deviaci srovnatelnou leda s Maďarskem. Není možné vytvářet inspirativní dojem, že světová politika je racionální a meritokratická, zatímco situace v Polsku je primitivní a iracionální. U nás máme PiS, ve Spojeném království mají brexit, v Spojených státech Donalda Trumpa, ve Francii Marine Le Penovou, v Rakousku mají Svobodnou stranu, v Indii právě vládne Bharatiya Janata Party, na Filipinách mají Rodriga Duterteho, samozvaného domobrance, který se povýšil na zachránce mravnosti svého národa.

Vypadá to, že na celém světě dochází ke sbližování politického vývoje a že pravicový populismus vítězí všude bez ohledu na odlišné historické a kulturní souvislosti. Pro marxisty to není překvapením – hlavní silou formující dnešní svět je proces hromadění kapitálu v globální fázi. Věříte-li, že materiální procesy hýbou sociálním a politickým životem, není sbližování vzhledem k univerzální vládě kapitálu nad různými společnostmi a kulturami překvapivé.

Konzistence je patrná i díky historické paralele. Krátké seznámení s 20. stoletím odhalí, že dochází k systematickému opakování pravidelnosti, která může být shrnuta do dvou jednoduchých závěrů: Zaprvé: kapitalismus + parlamentní demokracie + přerozdělování => demokratický socialismus, zadruhé: kapitalismus + parlamentní demokracie – přerozdělování => národní socialismus. Tato korelace je názorná i proto, že ukazuje, že navzdory liberální rétorice, že volný trh a kapitalismus jsou odrazem „přirozeného stavu věcí“, se zdá, že kapitalismus se nemůže zastavit v liberální rovnováze a vždy se vychyluje do stran: směrem k progresivním řešením, pokud dochází k přerozdělování, nebo k regresivním, pokud k přerozdělování nedochází.

Nejlepším příkladem je Německo mezi lety 1930 a 1960. Země přešla z poměrně dobře fungujícího parlamentního systému (posuzováno tehdejšími měřítky) k neuvěřitelně opresivní diktatuře a zpět k demokracii, nebo dokonce na vrchol žebříčku zemí se vzorovou liberální demokracií. Německo v roce 1960 se od Německa v roce 1930 zásadně liší nikoliv kulturou nebo hodnotami, ale jednou prostou skutečností: rozvinutým sociálním státem. Jak kdysi řekl Timothy Snyder: Od lidí, kteří ve 20. století zavraždili desítky milionů svých sousedů, se lišíme v jedné zásadní věci – nemáme hlad.

Utrpení a hněv

Uplatníme-li tento model a doplníme abstraktní schéma konkrétními událostmi z nedávné polské historie, stane se současná situace racionálnější a začne dávat smysl. Nynější úspěch pravicových populistů je přímým důsledkem neoliberální transformace, k níž došlo na začátku 90. let 20. století. Tou byly zavedeny radikální reformy na podporu volného trhu a parlamentní demokracie a současně záměrně oslabeny mechanismy přerozdělování. Důsledkem bylo hodně utrpení, a tedy i velký hněv.

Jediná překvapivá skutečnost tedy je, že populistům trvalo tak dlouho, než ovládli politickou scénu. Důvodem je, že lidem v Polsku nějakou dobu trvalo, než vystřízlivěli z iluzí. Hlavním faktorem krotícím hněv byl přelud budoucí prosperity spojovaný hlavně s Evropskou unií. Dokud lidé v Polsku bez výjimky věřili v EU a lepší zítřky, které zajistí kapitalismus, bylo možně držet hněv pod kontrolou. Nikdy však nebyl zcela odstraněn. Od počátku 90. let 20. století nabíral různé podoby: vzestup populistického hnutí Sebeobrana (Samobrona) a jeho čelného představitele Andrzeje Leppera, překvapivé vítězství Stana Tymińského nad Tadeuszem Mazowieckým v prezidentských volbách v roce 1990 nebo udivující návrat aparátčíků bývalého režimu k moci v letech 1993 až 1995. Všechny tyto příznaky jsme nedokázali správně interpretovat. Liberálové jsou dokonce i nyní vůči nim slepí, navzdory tomu, že jim tento hněv převrátil svět vzhůru nohama. Stěží překvapí, že společenství, které je tak neschopné pochopit příčiny vlastní zkázy, odvane vítr dějin.

Obránci liberálního řádu tvrdí, že samotná diagnóza rozmáhajícího se hněvu a frustrace není obrazem reality a že vše je v zásadě v pořádku, jak potvrzuje rostoucí polský HDP. To je stěží překvapivý argument – chcete-li dokázat, že nespokojenost je iracionální, musíte prokázat, že současný stav je v pořádku, a jeho radikální zpochybňování je tedy bezpředmětné. Podrobný přezkum sociálních a ekonomických ukazatelů však nabízí mnohem pesimističtější obraz současného Polska. Zejména argument o růstu HDP pak není na místě – může být důležitý pro zahraniční investory, protože ukazuje, jaký výnos mohou u vložených peněz očekávat, ale na sociální úrovni je zcela scestný.

Neoliberální dogma, že bohatství stéká ve společnosti shora dolů, bylo vyvráceno dlouhou řadou empirických důkazů. Je docela dobře možné, že když HDP roste, bohatí bohatnou, ale zbytek z jejich úspěchu nemá žádný prospěch. Zdá se, že přerozdělování není důsledkem růstu, ale spíše … politik přerozdělování. Zní to jako tautologie, ale ekonomičtí liberálové stále opakují své ideologické příměry o příboji, který zvedá všechny lodě, lhostejno, zda jsou jejich cestující malí nebo vysocí. Empirické ukazatele však toto přesvědčení vyvrací: v letech 2008 až 2015 došlo v Polsku k agregovanému růstu HDP o 30 %, ale v témže období stoupl počet osob žijících v extrémní chudobě též o 30 % (!). Jinak řečeno: za osm let nepřetržitého hospodářského růstu upadlo v Polsku půl milionu lidí do chudoby, to je celá Vratislav (4. největší polské město) chudých lidí. Tak to přinejmenším vypadá pohledem oficiálních statistických údajů. Lze vytvářet různé ideologické konstrukce a popírat tuto skutečnost, ale nelze změnit fakta.

Přinejmenším naivní

Navíc je celková situace ještě pesimističtější, podíváme-li se na ni i jinak než z úzkých mantinelů ekonomických ukazatelů. Badatelé z Akademie Leona Koźmińského v Polsku sestavili index udržitelného rozvoje (viz graf níže) založený na několika desítkách hospodářských a sociálních ukazatelů. Dokonale dokládá týž závěr: navzdory setrvalému hospodářskému růstu sociální rozvoj v letech 2006 až 2015 stagnoval, nebo dokonce klesal.

(Index of sustainable development – Index udržitelného rozvoje; GDP – HDP; value – hodnota, year – rok)

Albert Einstein kdysi řekl, že šílenství znamená dělat znovu a znovu totéž a očekávat jiné výsledky. To by docela dobře mohlo být mottem KOD. Není těžké pochopit, proč to nefunguje a proč tolik lidí raději podporuje vládu. Hnutí mělo dva hlavní slogany, kterými sdělovalo své postoje: První se týkal současného narušování svobod zaručených právním státem ze strany populistů a druhý se zaměřoval na potřebu vybudovat silnější občanskou společnost, která bude odporovat novému režimu a tento režim svrhne. Oba jsou přinejmenším naivní.

Není třeba pochybovat o tom, že svoboda je velkou hodnotou a žádný levicově orientovaný subjekt to nezpochybňuje. Avšak ve společnosti se silným materiálním rozdělením, jako je ta polská, se svoboda stává výsadou jisté společenské třídy. Aby člověk mohl svobodu docenit, musí být schopen ji realizovat a k tomu je nutné, aby měl více než jednu možnost, z nichž si svobodně vybere. Proto jsou k uplatňování svobody nutné zdroje, jinak je to jen prázdné heslo. To je hlavní důvod, proč voliči PiS ani nyní neberou zřetel na všechny argumenty týkající se svobody zaručené právním státem. Existují lidé, kteří si svobody necení prostě proto, že je v jejich světě chudoby, která značně omezuje reálná rozhodnutí, bezvýznamná.

Koneckonců proč byste bránili schengenský prostor a ohromnou svobodu pohybu, kterou přináší, když si nemůžete dovolit lístek na vlak do nejbližšího města? Když vám nabídnou možnost získat dětské přídavky ve výši 125 eur výměnou za podporu eurofobní vlády, bylo by iracionální odmítnout. Pro liberály je snadné odsoudit lidi, kteří „zaprodají svobodu za 125 eur“. Je mnohem obtížnější představit si zoufalství, které byste museli zažívat, abyste něco takového udělali.

Totéž platí pro „právní stát“ – proč by za něj měl člověk bojovat, když má za to, že právo je ve své podstatě nakloněno zájmům některých sociálních tříd. Soukromé vlastnictví je svaté. Ekonomičtí liberálové – např. bývalý polský prezident Bronisław Komorowski, který prohrál ve volbách za své znovuzvolení – jsou přesvědčeni, že je v pořádku soudně vystěhovávat lidi a uzavírat veřejné instituce ve jméno nápravy majetkových vztahů poškozených před sedmdesáti lety druhou světovou válkou (sic!).

Nikdy však nedokázali být stejně vytrvalí při prosazování pracovního práva, které je v Polsku dennodenně porušováno, a to i veřejnými institucemi, které přímo ovládá ústřední vláda nebo místní samosprávy (sám jsem pracoval tři roky ve veřejných institucích – v Polském veřejném rozhlase a v obecní galerii – aniž bych měl pracovní smlouvu, již předepisuje zákon). A to je právě ústřední problém celé záležitosti: nejenže přesvědčení liberálů o iracionalitě populistické vzpoury je zcela od věci, pravdou je pravý opak – vzpoura je navýsost racionální. Od lidových vrstev by bylo iracionální, kdyby podporovaly liberální zřízení.

Zaslepené a pošetilé

Právě to utlačovaní v Polsku a jinde konečně pochopili. Jelikož levice byla liberály zničena, přiklonili se k pravicovému populismu. Líbí se jim, protože mají pocit, že aspoň mají vládu, která se skutečně stará o jejich hmotné zájmy. O jiné věci se zajímají méně, ale je překvapivé, že se chudý člověk chce především vymanit z chudoby? Ekonomický liberalismus zdůrazňuje zásadní význam materiální motivace, a tudíž by pro liberály nemělo být překvapením, že tato motivace ovlivňuje i politická rozhodnutí.

Nabízí se zajímavá a příhodná otázka: proč tyto materiální problémy vedly k podpoře pravicových populistů, a ne progresivní levice? Odpověď je, zdá se, velmi prostá. Materiální podmínky se přímo nepromítají do konkrétních politických afinit. Vyvolávají hněv, který se později přetváří vlivem převládajících ideologických konstrukcí. Liberální mainstream vynaložil po roce 1989 neuvěřitelné úsilí na diskreditaci socialismu. Současně bylo krajně pravicovým uskupením umožněno existovat, či dokonce prosperovat. Neexistuje výmluvnější symbol tohoto procesu než přejmenování kruhového objezdu v samém středu Varšavy po Romanu Dmowském, polském nacionalistovi z doby před druhou světovou války a patronovi, na nějž se odvolává současná nacionalistická obroda.

Ve zkratce se dá tedy říci, že za vlády polských liberálů došlo k vytvoření obrovské vlny sociálního utrpění a hněvu, jejíž existenci si liberálové odmítli připustit, čímž znemožnili civilizované přetavení tohoto hněvu do progresivní politiky přerozdělování, jelikož by taková politika ohrožovala zisky majitelů kapitálu. Liberálové nedokázali prosadit liberální sociální reformy a tolerovali oživení pravicového extremismu. Seli vítr a sklidili bouři. Když pak bouře přišla, označili ji za „iracionální výbuch primitivního odporu“. Jestli takové počínání není zaslepené a pošetilé, co tedy?

Text zveřejnil Respekt na základě spolupráce se čtvrtletníkem AspenReview Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory. Článek pochází z nejnovějšího letošního čísla věnovaného mimo jiné inovacím.

AspenReview vydává Aspen Instute Prague o. p. s., neideologická platforma, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.