#MeToo odhalilo kulturní krizi, kterou už nelze ignorovat

Příští pondělí se odehraje důležitá událost. Před soudem stane slavný americký herec Kevin Spacey kvůli obvinění, že v roce 2016 napadl v baru na ostrově Nantucket tehdy osmnáctiletého mladíka. Měl ho pozvat na drink, pak mu rozepnout kalhoty a třít mu penis, a to i poté, co se mladík bránil. Důležitá nikoli proto, že je Spacey dopředu vinen (byť si dotyčný podle deníku The New York Times část incidentu natočil a poslal video přítelkyni). Symbolika je v tom, že se případy nejznámějších aktérů hnutí #MeToo konečně přesouvají z roviny mediální do roviny trestněprávní, kam také závažné případy patří.

Právě Spacey je vyšetřován rovněž policií v Los Angeles i v Londýně. Herce obvinilo z obtěžování i sexuálního násilí více než třicet mužů (dvacet z londýnského divadla Old Vic, jemuž šéfoval, a dalších osm z televize Netflix, kde natáčel seriál House of Cards).

A soudní proces se rovněž rozbíhá v případu, kterým předloni na podzim všechno začalo. Před Vánocemi zamítl soudce v New Yorku žádost producenta Harveyho Weinsteina, jehož postupně z obtěžování či násilí obvinilo na osmdesát žen, aby smetl ze stolu obvinění ze znásilnění kvůli údajným chybám policie a žalobců. Líčení s kdysi nejmocnějším muž Hollywoodu tak začne v březnu.

Některé rozsudky už MeToo přineslo (třeba francouzský fotograf Jean-Claude Arnault odsouzený ve Švédsku za znásilnění na dva roky vězení a k pokutě). Případně ovlivnilo některé starší kauzy, což platí zejména o sledovaném procesu s Billem Cosbym. Nejprve předloni nedospěl soud k verdiktu, protože se porota neshodla. V obnoveném loňském procesu pak soudce povolil svědectví vícera Cosbyho obětí – podle názorů právníků či komentátorů právě pod vlivem změny společenské atmosféry. Někdejší miláček Ameriky byl následně shledán vinným a stráví minimálně tři roky ve vězení.

Stačí nebýt kretén

Soudní dohra nejznámějších případů MeToo je jedním z nejvýraznějších dopadů hnutí, které odstartovala předloni na podzim série textů v amerických novinách. Skrze hashtag #MeToo a miliony sdílených zkušeností se pak rozšířilo po celém světě s cílem upozornit na masovost problému s obtěžováním a sexuálním násilím. K nám sice ještě ani nedorazilo, ale to nijak nebrání tomu, že se před koncem roku v českých médiích a na sociálních sítích objevila řada soudů, podle nichž je už krystalicky jasné, že #MeToo nemá dopad žádný; případně má jen dopad negativní.

Jako podklad jim posloužil třeba text americké agentury Bloomberg, která rozhovory s více než třiceti manažery bank, právnických firem či hedge fondů zmapovala proměnu atmosféry na Wall Street, kde se muži začali izolovat od ženských kolegyň. Nesedí vedle nich na cestách v letadle, nechodí s nimi na pracovní večeře, vyhýbají se setkáním, v nichž by s nimi byli o samotě.

Stejně tak se citovaly zprávy o tom, že MeToo ničemu nepomohlo, protože americké policii se nedaří lépe vyšetřovat a uzavírat případy znásilnění. Tyto zprávy jsou bezpochyby znepokojující. Izolace žen může mít negativní dopad nejen na jejich kariéru, ale i na celkovou prosperitu firem. A statistiky FBI vskutku ukazují dlouhodobý trend, v němž od roku 1960 klesá počet případů, u nichž policie znásilnění úspěšně vyšetří a podezřelého pošle do procesu“. V roce 2017 byl dokonce nejnižší za sledovanou dobu. Jenže vyvozovat, že je za to odpovědné živelné hnutí na sociálních sítích, nedává příliš smysl.

Chování „vyděšených“ bankéřů je podobně absurdní jako chování člověka, který raději nevyjíždí na silnici kvůli tomu, že se víc mluví o dopravních nehodách a bezohledných řidičích. Normální reakcí by naopak bylo vyjádřit obětem účast, při vědomí rizika si zkrátka za volantem dávat pozor a cítit zodpovědnost. Přesně tuto strategii nakonec přijali někteří muži, s nimiž mluvil zmiňovaný Bloomberg.

„Existuje stejné množství – možná i více - mužů, kteří reagují zcela jinak,“ píše. Jeden z vysoce postavených manažerů se stovkou podřízených zvažoval různé strategie týkající se mladších zaměstnankyň, třeba vyžadovat přítomnosti třetí osoby při schůzkách či pravidlo otevřených dveří. Nakonec nedělá nic z toho, během práce s ženami se podle svých slov jen řídí zásadou „Nechovat se jako kretén“.

A co se týče statistik. Jednak je řeč o roce 2017 - a MeToo se rozběhlo až na jeho sklonku, těžko tedy mohlo ovlivnit policejní vyšetřování, které může trvat měsíce. Zatímco v minulosti navíc policie případy uzavírala, dnes pokračuje ve vyšetřování. Současně list NYT upozorňuje, že statistika může být ovlivněna dalšími faktory, zahrnuje i případy, kdy je vyšetřování ukončeno, aniž by byl někdo obviněn, protože oběť přestala spolupracovat nebo se podezřelá osoba přestěhovala do jiného státu.

Odvážný rýžový králíček

Globální pohled na MeToo každopádně nabízí vcelku ohromující obrázek. V uplynulém roce se z hnutí stala nejen americká, ale celosvětová záležitost. Díky hashtagu a jeho lokálním obdobám se veřejná debata o sexuálním násilí a obtěžování otevřela i v zemích, kde se o problému a jeho skutečném rozsahu dosud mluvilo jen málo nebo vůbec - v Číně, Japonsku, Indii či zemích Jižní Ameriky.

Zajímavý je příklad Jižní Koreje, která je Česku podobná výrazným rozdílem v odměňování žen a mužů i malým zastoupením žen ve vrcholných pozicích. MeToo zde odstartovalo širokou celospolečenskou diskusi. „Kdo o tématu veřejně promluví, je měsíce poté vystaven posměchu a nedůvěře. Čím se ale rok 2018 lišil od předchozích, byla ochota mnohých jihokorejských žen to risknout,“ píše server BBC.

V centru Soulu se během březnového protestního maratonu u mikrofonu vystřídalo 193 žen a svoje zkušenosti popisovaly symbolicky 2018 minut, tedy více než 33 hodin. Intenzivní debata taky přinesla ovoce – vláda oznámila plán prodloužit promlčecí lhůty u toho typu sexuálního obtěžování, kde hraje roli mocenská nerovnováha aktérů, a slíbila vypracovat systém, v němž by bylo možné se na policii obracet anonymně. K věci se vyjádřil prezident Mun Če-in, když řekl, že problém nelze vyřešit jen zákony, ale také „změnou kultury a společenských postojů“. Měl tím na mysli mimo jiné tradiční jihokorejský ideál ženy – tiché, mírné a poslušné.

Někde MeToo stále naráží na nedemokratickou povahu režimu. V Číně vláda hashtag zablokovala a tamní aktivisté a aktivistky si to vyložili tak, že se obává potenciální masovosti hnutí. Číňanky si ovšem umí poradit, stvořily alternativní hashtag #RiceBunny, někdy doprovázený emoji znázorňujícími misku rýže a králičí hlavu - tato slova se totiž v čínštině vyslovují „mi tu“. Jinde stojí v cestě velmi silné kulturní vzorce. Třeba v Japonsku není zvykem veřejně vyslovit ano slovo znásilnění. Jak napsala japonská novinářka Shihori Ita: „Oběti se pokoušejí o svých zkušenostech mluvit, ale japonská společnost si přeje, aby byly zticha. Je to naprosté tabu.“

A když je řeč o tabu, globální vlna MeToo „došplouchla“ i do dalších míst, kde se o podobných problémech nemluvilo naprosto nikdy. Poskytla třeba platformu #MosqueMeToo a dodala odvahu muslimkám, které zažily obtěžování či násilí během poutě do Mekky. Hadždž má být nejslavnostnějším okamžikem v životě muslimů a fakt, že byly ženy napadeny během významného svátku na nejposvátnějším místě své víry, jejich zážitek dál zhoršil. „Nečekáte, že se vám stane něco takového právě v Mekce,“ řekla serveru Middle East Eye egyptská učitelka Omar, která obtěžování zažila dvakrát. „Nikdy se mi nepodařilo tomu porozumět. Během hadždže se mají lidé přece chovat ctnostně a příkladně.“

Debata se dotkla i křesťanských církví. U katolíků se protnula s narůstající pozorností, která míří na zneužívání dětí kněžími, u evangelíků přišla s počátkem roku stovka církevních činitelek s hashtagem #SilenceIsNotSpiritual, vyzývajícím k debatě o násilí na ženách v církvi i mimo tyto kruhy. O problému začalo mluvit i v profesích, které jsou výrazně méně sledované než umění a média: od pohostinství a hoteliérství, kde servírky či pokojské mluví o obtěžování ze strany hostů i kolegů, přes medicínu až po ozbrojené složky a školství.

Ženy tak dnes promlouvají o svých zkušenostech navzdory politickým, společenským, náboženským i ekonomickým tlakům. Jak napsal časopis Time: Zjistili jsme, že jde o kulturní krizi, která má rozměr epidemie a kterou už dále nelze ignorovat.