Jak jsem zažila Kolín nad Rýnem na české základce

Byť se to možná z novin nezdá, debata o nejrůznějších podobách sexuálního obtěžování či násilí na ženách běží i několik týdnů po silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem a dalších německých i evropských městech, mezi jejich pachateli se objevili také běženci ze severní Afriky a Blízkého Východu. V posledních dnech se na sociálních sítích a v mém sociálním okruhu (nemusí nutně zahrnovat stejné lidi) s překvapením sleduji, kolik žen má zkušenost s „individuálním“ i hromadným osaháním i sexuálním obtěžováním nejrůznějšího druhu. A v některých případech je poprvé zažily v prostředí, kde zážitky podobného druhu snad nikdo nečeká: na základní škole.

Patřím mezi ně a dovolím si tedy osobnější text, než mám ve zvyku psát. Úplně první věc, která mi vytanula na mysli, když jsem se o kolínských útocích dověděla, byla totiž vzpomínka na sedmou třídu základní školy a pravidelný rituál skupiny mých spolužáků, jehož ústřední „hvězdou“ jsem byla. Nakonec jsem byla takříkajíc na ráně: sice „nerd“ s brýlemi a nosem ponořeným v knihách, ale zároveň s podprsenkou, jejíž velikostí jsem už ve třinácti předběhla půlku učitelského sboru.

Tenhle rituál spočíval v tom, že mě skupina kluků – a ne dvou, tří, ale třeba sedmi či desíti - na chodbě či ve třídě obstoupila, někteří mě buď drželi za ruce, nebo přitiskli ke zdi, a pak si „posloužili“.  Tedy osahali mě způsobem, při němž nevynechali ani nejintimnější místa mého těla a nespokojili se s dotykem přes oblečení. Způsobem, který si nijak nezadá se způsobem, jakým byly atakovány ženy v Kolíně.

Je jasné, že skupina třináctiletých kluků nepředstavuje stejnou sílu a potenciální hrozbu jako dav dospělých opilých mužů s láhvemi a petardami v rukou, ale pocity, které jsem tehdy zažívala, se víceméně shodují s tím, jak o silvestrovském zážitku mluvily napadené ženy. Strach a pocit naprosté bezmoci pramenící z jejich množství a jasné fyzické převahy. Překvapení, že se něco takového stane v prostředí, které člověk považuje za bezpečné, a ne v temném parku od neznámého cizince, jak vás teď všichni varují.

A taky pocit ponížení a stud, přičemž právě stud měl komplikovanější příčiny i proto, že jako většina třináctiletých holek jsem po pozornosti druhého pohlaví zároveň toužila. Samozřejmě ne po pozornosti tohoto druhu, ale přesně si vybavuju trochu hnusný pocit, že když chci, aby si mě zároveň kluci všímali, tak jsem si to celé přece tak trochu zavinila sama.

Stud nakonec nezmizel ani po více než dvaceti letech, které od té doby uplynuly. Dnes pramení z vědomí, že jsem se nikdy neozvala, nikdy jsem to nehlásila. Takže v tom jednak mohli pokračovat a jednak si do života odnesli zkušenosti, že takové chování je v pořádku. Byť je samozřejmě možné, že kdybych se ozvala, tak by mě potkalo něco podobného, co zmiňovaly některé ženy na sociálních sítích: trest by stihnul spíše mě za to, že jsem kluky provokovala chováním nebo oblečením.

Jak ukazuje zběžný pohled do novin, nezdá se, že by tahle „kratochvíle“ někam mizela. A to o případech z Litoměřic, Strašic či Ostravy víme jen díky tomu, že se dívky ozvaly a rodiče se obrátili na policii. Také z některých těchto případů je patrné, že věc nebrala příliš vážně buď škola, nebo útočníci sami. Třeba pětice kluků ze Strašic se u výslechu na policii hájila, že si „závažnost svého počínání neuvědomovali“, jak napsal Rokycanský deník.

V pokračující debatě o tom, jakou kulturu chování k ženám do Evropy přinášejí muslimští imigranti, by tedy bylo záhodno také zmínit, jakou kulturu chování dlouhodobě tolerujeme my sami. A před tím, než se začneme strachovat, že naše ženy budou v ulicích napadat cizinci, měli bychom se zajímat o to, co se děje třeba v chodbách českých škol.