Spokojená střední třída hledá nouzový východ

Americký film Nouzový východ stojí za vidění a stejnojmenná románová předloha stojí rozhodně za přečtení. To je moje čtenářská a divácká zkušenost z poslední doby. Jak se to občas stává, filmová adaptace může přitáhnout pozornost ke knize, která buď ve své době zapadla, nebo už se nedrží v povědomí, protože vyšla kdysi dávno a autor zrovna není z těch hvězd první velikosti, měřeno komerčním hlediskem nebo faktem, že se o něm prostě nepíše a jeho díla nevycházejí v dalších vydáních.

Richard Yates, autor románu Revolutionary Road z roku 1961 (v českém překladu Mirky Kopicové vydala letos Mladá fronta pod názvem Nouzový východ), nepatří u nás k překládaným americkým spisovatelům. Žil v letech 1926 – 1992 a byl tedy vrstevníkem autorů jako třeba Philip Roth, Joseph Heller, Truman Capote nebo John Cheever. Až na posledně jmenovaného jsou všichni dostatečně přeloženi do češtiny a známí i českým čtenářům. Když jsem si hledal na internetu podrobnosti k Richardu Yatesovi, narazil jsem na článek The Lost World of Richard Yates (autor Stewart O´Nan) původně publikovaný v roce 1999 v Boston Review, v němž se autor zamýšlí, proč knížky tohoto spisovatele už nejsou v knihkupectvích v USA k dostání, když v době vydání je oceňovaly veličiny jako Styron nebo Vonnegut. V devětadevadesátém pisatel článku nemohl tušit, že jeho lamentace za polozapomenutým autorem budou vyslyšeny a v roce 2008 vznikne film s holywoodskými hvězdami, který po letech knížku do polic obchodů vrátí. Zfilmování pak pomohlo zřejmě i jejímu překladu do češtiny.

O Yatesovi se v článcích na internetu dočteme, že psal konvenčním stylem, bez lingvistické akrobacie či zvláštní fabulační vynalézavosti, že byl kronikářem mainstreamové společnosti, života středních vrstev konce padesátých a průběhu šedesátých let. Všechno tohle mi četba potvrdila, ale nezdá se mi, že by to bylo málo nebo ke škodě věci. Čtenáře napadne a zároveň překvapí pár zjištění.

Zaprvé, že téma románu, lidská situace a pocity, myšlení a chování hlavních hrdinů jsou naprosto nadčasové a stoprocentně přenositelné v čase do naší současnosti. Děj románu je zasazen do roku 1955, ale odmyslíme-li si několik dobových odlišností, fakt, že computery teprve začínaly a volalo se z telefonní budky a ne z mobilu, příběh by bezpečně fungoval i o padesát let později. Kasemata kanceláří s umělým světlem, ubíjející práce, která nebaví a neinspiruje, zabřednutí do životních stereotypů na počátku středního věku, to jsou témata naprosto dnešní a řeší je příslušníci střední vrstvy v USA stejně jako třeba v Praze. I film mohl být klidně natočen v moderních kulisách, ale dobové okolnosti jsou zobrazeny věrně a Leonardo DiCaprio i Kate Winslet jsou přesvědčiví. Příběh jednoho manželského páru bydlícího v rodinném domku na Revolutionary road se odehraje během necelého půl roku a je vlastně, až na nešťastné vyústění, docela obyčejný. Frank Wheeler, třicátník, otec dvou dětí a majitel domku na newyorském předměstí, žije v zajetých kolejích a v práci se příliš nerealizuje, což chce změnit jeho žena April. Po jedné obzvlášť těžké manželské hádce přijde s překvapivým plánem – odstěhují se do Paříže. April, vystudovaná a neuplatněná herečka, bude nějakou dobu živit Franka a celou rodinu jako dobře placená úřednice v mezinárodní organizaci, zatímco Frank bude mít čas hledat sám sebe, vrátit se ke svým intelektuálním ambicím a plánům, které měl za svobodna, zkusí psát nebo jinak tvořit. To je východisko dramatu několika hlavních postav. Strach ze svobody, ze změny, nerozhodnost a pohodlnost jsou stavy, jimiž Frank, vystavený náhle této nečekané nabídce, prochází a celý příběh pak končí nečekanou tragédií.

Druhá věc, která mě trochu překvapila, vyvstala při tradičním srovnání filmu a knihy. Od začátku čtení bylo nápadné, že film v podstatě přesně sleduje jednotlivé kapitoly knihy, a to se potvrdilo až do konce. Snad nikdy jsem neviděl film, který by byl tak věrný literární předloze. Při obvyklé diskusi, zda byl lepší film nebo kniha, co z knížky se na plátno nevešlo nebo co bylo jinak, pak divák a zároveň čtenář zjistí, že z románu bylo na plátně vynecháno opravdu minimum. A přitom obojí, film i román, je hodně dobré.

Do třetice člověka napadne, zda četl někdy v poslední době srovnatelně dobře a hluboce odvyprávěný příběh z české společnosti, z naší současnosti. Ne nějaký bizarní text, magický realismus či postmoderní prózu, deník z dalekých krajů či pokus o román z nějakého atraktivního a výjimečného prostředí. Ale román ze života české střední třídy, dobře odpozorovaný, procítěný a napsaný příběh, který by zachytil světlo pravdy naší současné lidské a společenské situace. Chtěl bych si nějaký takový český román přečíst a nevadilo by mi, kdyby byl napsaný konvenčně a bez formálních či jazykových experimentů. Román, z kterého by čišel skutečný život a který by byl napsaný tak „poctivým“ stylem, jakým psal Richard Yates.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005.