Smrt v Římě

Román Smrt v Římě vyšel loni v překladu Rudolfa Tomana v nakladatelství Academia jako součást knihy s názvem Tři romány. Titul připomíná Mannovo dílo Smrt v Benátkách a Koeppen v úvodu z tohoto románu také cituje.

Děj románu není složitý, zato kompozice a experimentální střídání vypravěčských perspektiv dělá text hustým a expresivním, navíc je proložený těžkými a často patetickými vnitřními monology. Smrt v Římě je hlavně ponurým rodinným dramatem, odehrávajícím se během několika dní v poválečném, zotavujícím se Římě a ani atmosféra slunného města plného turistů, antických památek, kavárniček a restaurací nedokáže prosvětlit temný příběh, který si s sebou do tohoto města přináší rodina německého starosty Pfaffratha, která se zde má setkat se starostovým švagrem, bývalým nacistickým generálem Gottliebem Judejahnem. Ten unikl Norimberskému tribunálu a skrývá se pod novou identitou v nejmenované arabské zemi, kde pracuje v armádě, kterou cvičí a pomáhá vyzbrojovat. Právě v Římě studuje na kněze Judejahnův syn Adolf, kterým otec, i po létech od pádu fašismu brutální a primitivní nacista, pohrdá. V týchž dnech v Římě uvádí svou symfonii Pfaffrathův syn Siegfried a z Německa s rodinou přijela do Itálie i Judejahnova žena Eva, která po manželově útěku zůstala v Německu. Navíc dirigent Kürenberg, který řídí orchestr hrající Siegfriedovu symfonii, má za ženu Ilsu, jejíž otec, Žid, měl ve městě, jemuž za války i po válce starostuje Pfaffrath, obchod. Ten byl vypálen za tichého souhlasu města a Ilsin otec zavražděn.

Tato sestava se tedy ocitá pohromadě na několik dnů v Římě. A nejen díky názvu, ale už od prvních řádek románu čtenář cítí, že děj směřuje k tragédii a ke krutému zúčtování s minulostí. Jenom pořád netuší, kdo zemře a zda pomyslná spravedlnost bude alespoň dodatečně z části naplněna. Snad neprozradím vše, když uvedu, že autor je skeptik a pesimista, který si nepotrpí na happy end…

Středostavovská rodina Pfaffrathova nějak přečkala poválečnou denacifikaci Německa, Pfaffrath zůstal starostou a přiznal, že se staly „přehmaty“, ale taková byla doba a je třeba myslet na budoucnost města a národa. Jeho syn Siegfried se s rodinou a rodným městem názorově rozešel, byl považován za slabého odpadlíka, stal se dekadentním skladatelem nesrozumitelné, moderní hudby, která v sobě kumulovala všechna traumata od Hitlerjugend až po pocity ponížení a viny za celou rodinu a válku. Judejahn, který v Římě domlouvá zbrojní kontrakt, se krátce setká se svým synem Adolfem a když ho vidí v kněžské kutně, snaží se ho ponížit a dá mu peníze aby si zaplatil prostitutku. Pfaffrathovi cestují po italských bojištích německé armády z druhé světové války a jejich postoje a omluvné řeči dávají tušit, že jejich generace se z nacistické minulosti už nedokáže vymanit. Všichni se ke konci románu setkávají v koncertní síni na premiéře Siegfriedovy symfonie a starosta Pfaffrath opět cítí strach před svým kdysi mocným švagrem Judejahnem, nabízí mu návrat do vlasti a nějaké teplé místečko, kde by se mohl znovu zařadit do společnosti, která snad zapomene nebo omluví bývalého nacistického generála. Siegfried se odmítá setkat s rodinou, která se mu hnusí, zatímco Adolf zůstává zmaten a utíká přede všemi do náruče katolické církve. Vše vrcholí katarzí a smrtí v Římě, zůstává jen temno, bezvýchodnost a minimum naděje.

Jak odtrhnout dobro od zla, ty správné a ty zločinné, když nacistická ideologie rozdělovala rodiny, milovaní rodiče pro své dospělé děti byli těmi, kdo je zatáhli přes mládežnické nacistické tábory do všeho toho marasmu a po porážce Třetí říše se tvářili, že vlastně konali jen pro dobro rodiny, města a národa. Žádná sebereflexe, žádné přiznání viny. To tíží mladého Siegfrieda i Adolfa a to také je asi nejdepresivnějším tónem celého příběhu. Wolfgang Koeppen patří do generace Heinricha Bölla a Martina Walsera. O něco mladší Günter Grass třeba ve svém Plechovém bubínku používá metody magického realismu, ironii a humor. Strohý Koeppen je ve Smrti v Římě krutým realistou německé poválečné situace se snahou poctivě hledat naději tam, kde ji zřejmě ani sám nečeká.

Jiří Hájíček(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005. www.hajicek.info