Roth o „předposledních“ věcech člověka
Americký spisovatel Philip Roth píše jak o život a vydává poslední dobou jednu knihu ročně. Román, který vyšel loni v českém překladu pod názvem Jako každý člověk, je hodně „funerální“, ale ještě víc připomíná chorobopis.
Román Jako každý člověk, který vydalo nakl. Mladá fronta v překladu Miroslava Jindry, začíná pohřbem hlavního hrdiny. Pohřeb je vylíčen dost detailně a jak autorův pohled přejíždí po pozůstalých a popisuje smuteční shromáždění kolem hrobu, dostává čtenář hned na začátku přehled o rodině, přátelích, kolezích a tím o hlavních a vedlejších postavách příběhu. Je to na úvod jakási románová anamnéza.
Hlavní hrdina (jehož jméno se z textu nedozvíme) je synem židovského klenotníka z New Jersey. Hodinky, diamanty, zlato. Už jako malý pomáhá otci a doručuje šperky v nenápadných bílých obálkách schovaných pod kabátem. Své dětství pak nosí v sobě až do konce života jako přívětivé a solidní klenotnictví z židovské čtvrti. Bratr Howie je více po otci, má nadání pro obchod, je zodpovědný, v dospělosti úspěšný. Vypracuje se na bankovního manažera (jak jinak než u Goldman Sachs), cestuje po světě, je bohatý. A má ještě jeden dar, který mu bratr závidí. Zpočátku snad jde o závist jen v uvozovkách, ale ke konci života přiznává sám sobě, že staršího bratra za jeho pevné zdraví i v pokročilém věku přímo nenávidí.
Rothova obvyklá témata jako židovství, smrt, sex, osamělost, jsou přítomna i v tomto románu. I když vím, že je mohu zase očekávat, vždycky jsem u nové Rothovy knížky zvědavý, s čím přijde tentokrát. Umírající zvíře z roku 2001 je text naplněný smutkem z pomíjivosti a stárnutí. Zároveň však profesor Kepesh, zamilovaný do mladé studentky, zjišťuje, že některé „choroby“ jsou nevyléčitelné a věkem nemizí – žárlí na svou mladičkou partnerku dokonce i když je s ní, ničí ho představy jeho a její budoucnosti, když si uvědomí věkový rozdíl více než třiceti let. V knize Duch odchází (2007) je Zuckerman starcem, který je po operaci prostaty, trpí inkontinencí a impotencí. Zamiluje se do mladé spisovatelky, ale milostné dobrodružství prožívá nakonec jen ve své fantazii a ani v ní už nenajde odvahu k milostnému výboji. V románu Jako každý člověk už jsou milostné avantýry minulostí a předmětem vzpomínek, život dovlekl muže až k samému konci a chystá mu poslední úder, ránu z milosti. Za sebou má lásky, nevěry, rozvody, později pak operace a špitály.
Klenotníkův syn projeví v mládí umělecké sklony a po studiích na výtvarné škole zakotví v reklamní branži. Uchytí se v prestižní agentuře a je celkem úspěšný. V osobním životě to však skřípe. Rozpad prvního manželství přináší fakticky i ztrátu dvou synů. Nikdy mu neodpustí, že rodinu opustil kvůli milence. Z druhého manželství, které trvá nejdéle, má dceru Nancy. U ní cítí oporu a lásku, i když i její matku opustil, tentokrát kvůli dánské modelce, se kterou si začal v padesáti letech při reklamním focení u moře. Mladá Meret ale není zrovna holkou do nepohody, je nepraktická, trochu hysterická a vztah se stárnoucím a nemocemi stále více sužovaným mužem dlouho nevydrží.
Philip Roth (76 let) se ve svých posledních dílech soustředí na stárnutí a umírání jaksi přirozeně. Stárnou totiž literární hrdinové, kteří procházejí Rothovými romány (Zuckerman). Případně i ti noví, jako bezejmenný reklamní výtvarník z tohoto románu, jsou starci, kteří bilancují svůj život, ohlížejí se zpátky a dopředu se dívají s obavami.
Ne že by tento Rothův román nebyl o posledních věcech člověka, umírá se v něm, přemýšlí se v něm o smrti a o praktických věcech s ní spojených. Spíše se ale probírá to před tím, a to jsou nemocnice, operace, narkózy. Dost neveselé čtení. Roth popisuje sled hospitalizací a lékařských zákroků. Od dětského zážitku operace kýly, kdy u jeho postele seděli rodiče, po poslední operaci srdečních tepen, kdy je stařec sám. Stojí za zamyšlení, s jakou intenzitou Roth háže na svého literárního hrdinu nemoce a různá zdravotní selhání. Jako vyslanec anglosaského světa, který ať už bez Boha nebo s Bohem je hlavně plný strachu a bolesti, posílá autor na stárnoucího muže ránu za ranou jakoby bez zjevných příčin. Roth rozhodně nepátrá po tom, zda si jedinec své nemoci a srdeční selhání může sám nějak „zasloužit“ či přivolat za svého života. Nemluvě už o nějaké karmické kauzalitě. Smrt je absolutní konec, zlo, tma a předznamenává ho úzkost.
Kdyby Rothův román obsahoval jen tohle, asi by se vůbec nedal číst. Není ale morbidní. Text čtenáře vrací i do předchozího života hlavního hrdiny. Do bezstarostné oázy dětství, tam utíká často. Vzpomínky ho ukotvují, vracejí mu rodiče a zázemí. Těsně před narkózou v paměti prohrabuje hromadu hodinek, které jeho otec klenotník ukládal do zásuvky, hodinky, které už nešly opravit. V duchu vyjmenovává jejich značky… otec pro něho zůstává nejvyšší autoritou a po matce nejmilejší vzpomínkou.
Tři nepodařená manželství, dva synové, kteří mu i v dospělosti vyčítají, že opustil rodinu, jedna dcera, kterou má opravdu rád. Žije stále více vzpomínkami. Osamělý se uchýlí do areálu domků na pobřeží, kde žijí důchodci. Vede výtvarné kurzy a sám jako penzista maluje, což si celý život přál. I když občas něco prodá galerii, ví, že uznávaným malířem nikdy nebude. Kontakt s bratrem už před časem téměř ukončil, cítí se opuštěný a slabý. Pokus sblížit se s mladou běžkyní na pláži dopadne trapně a tak už jako by jen čekal na úplný konec.
Příběh spěje k hospitalizaci, o které čtenář už ze začátku knihy ví, že je tou poslední. Sen o tom, že dožije s dcerou a jejími dětmi ve velkém bytě v New Yorku se hroutí, protože Nancyina matka je postižena mozkovou mrtvicí a Nancy se o ni doma stará.
Před odchodem do nemocnice zajede na hřbitov, kde jsou pochováni jeho rodiče. Zde se dává do řeči s hrobníkem, pozoruje ho, jak kope hrob. On mu pak vysvětluje pracovní postup. Na celé jedné stránce románu si tak lze přečíst poměrně detailní návod, jak vykopat hrob, včetně použitého nářadí a sledu jednotlivých úkonů.
Rothův román ale není příručkou pro hrobaře. Je to literární zkoumání života člověka do posledních chvil. Do posledního stahu srdce. Pak už podle Rothova „bezbožníka“ není nic.
Jiří Hájíček
(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
