Do hajzlu, že by Gabo umřel?
V roce 2008, rok po slavných osmdesátinách, vyšel v nakl. Bloomsbury životopis Gabriela Garcíi Márqueze. Český překlad díla, které britský autor Gerald Martin psal průběžně 18 let, vydal loni Odeon.
Vždycky jsem obdivoval, jak může někdo sepsat podrobnou historii jednoho lidského života. Život, ta hrozná túra, jak napsal v jedné básni Josef Kainar, přeci zahrnuje tolik dat, událostí, činů, cest, setkání. Tolik novinových článků, rozhovorů, prohlášení - to navíc pokud jde o angažovaného spisovatele Márquezova formátu. Rekonstruovat osmdesát let nazpět (i více, počítáme-li úvodní kapitoly o rodičích a prarodičích) musí být neuvěřitelná práce. Rozhovory s pamětníky, přáteli, kolegy, studium v archivech. Kniha je vybavena mapkami, rejstříky, bibliografií. Gerald Martin tomuto projektu podle svých slov věnoval s přestávkami 18 let. Však si prý také samotný Márquez pochvaloval, že pořádný spisovatel má mít životopisce Angličana.
Příznačné je, že první ze tří částí životopisu s názvem Doma v Kolumbii, která zahrnuje počátečních devatenáct let Márquezova života, je v poměru k ostatním popisovaným létům jeho života nejdelší. V dětství a ranném mládí stráveném na pobřeží Kolumbie (především v městečku Aracataca),se totiž dá vystopovat nejvíce z toho, co se po létech objevilo v Márquezově nejslavnějším díle, románu Sto roků samoty. Vliv jeho prarodičů z matčiny strany, hlavně dědečka plukovníka, ale i babičky, je přiznaný i v Márquezově vlastním životopise Žít abych mohl vyprávět. Nejen obyvatelé rozlehlého domu v Aracatace, ale celé městečko, nedaleká banánovníková plantáž a dějiny Kolumbie, které tudy prošly, byly pro autora velkým zdrojem inspirace. Martin jako autor kritického životopisu se samozřejmě snaží oddělit léty vytvořený mýtus od skutečnosti, což jak píše, není u Márqueze vždycky jednoduché, protože mnohé mýty kolem svého života později přiživoval nebo je i sám vytvářel. Jako rozhodující moment v této etapě a přeneseně i celém životě slavného spisovatele tu vyzdvihuje Gerald Martin skutečnost, že matka krátce po porodu v podstatě opustila své první dítě, aby následovala svého muže na jeho často pochybných cestách za obživou, a Márquez tak svou maminku znovu spatřil až ve věku pěti let, kdy za své rodiče už prakticky přijal dědečka s babičkou. Nikdy už na léta v Aracatace nezapomněl, i když ho čekalo časté stěhování a školní léta strávil ve městech na kolumbijském pobřeží, jako byly Sucre, Barranquilla, Zipaquirá a Cartagena.
Márquez se za svého života častokrát stěhoval, střídavě žil v Evropě a v Latinské Americe (ne vždy však v Kolumbii – často se vracel do Mexika) a to ukazuje také druhá část biografie. Nedokončená studia práv, začátek novinářské praxe, cesty po Evropě (dostal se nejen do Francie či Itálie, ale procestoval koncem padesátých let i Východní Evropu včetně zastávek v Praze, Budapešti a Moskvě). Hlavně si po přečtení člověk z těchto jeho let zapamatuje bídu, finanční nouzi, občas hlad, přežívání v Paříži za pomoci krajanů z Jižní Ameriky. A při tom všem Márquez psal. Vycházely mu sem tam povídky v časopisech, také první kniha, ale svůj velký román tahal dlouho s sebou z místa na místo v podobě rukopisu, který nazval Dům. Jeho přepracováním vzniklo koncem šedesátých let Sto roků samoty.
Vznikem tohoto románu začíná třetí část biografie, kde už je cítit vítr velkých změn v Márquezově životě. Je zde popsaná i památná situace na poště, kdy Márquezovi nemají dost peněz, aby hotový rukopis poslali do nakladatelství, tak pošlou jen část a tu druhou až když zastaví kamínka, mixér a fén paní Márquezové. Slávy kolem románu Sto roků samoty si umí užít i Gerald Martin jako životopisec, věnuje mu spoustu stránek a čtenář tak cítí zadostiučinění po dosavadním líčení všech těch let nedostatku a života na okraji společnosti. Další velký blok textu věnuje Martin Nobelově ceně a všemu, co s tím souviselo a co následovalo. Čte se to dobře a je to zábavné, s nadsázkou se dá říct, že konec roku 1982 a začátek dalšího byl jeden velký mejdan pro Márqueze, jeho přátele i pro Latinskou Ameriku. Kniha líčí obřad udělení ceny, kolumbijskou „delegaci“ muzikantů, fanoušků a krajanů ve Stockholmu, Márquezův úbor na ceremoniálu i celé jeho strojení, jedna z fotek v knize ukazuje Mistra před přijetím ceny ve spodním prádle obklopeného přáteli. Musel to být hotový cirkus odpovídající latinskoamerickému temperamentu a začal s velkým předstihem, jakmile byl verdikt nobelovské komise oznámen tisku. Márquezův přítel, malíř, který ho náhodou jel dopoledne navštívit v Mexico City a nevěděl ještě, že právě oznámili laureáta Nobelovy ceny za literaturu, přijel k jeho domu a viděl spoustu aut, novinářů a davy lidí. „Do hajzlu, že by Gabo umřel?“ napadlo ho v šoku.
Poslední třetina životopisu zachycuje Márqueze především jako celebritu světového formátu stýkajícího se s prezidenty a jinými slavnými. Dál vydává knihy (mimo jiné román Láska za časů cholery), ale s přibývajícím věkem se ohlašují nemoci (dvakrát překoná rakovinu), ale jako největší hrozba se dá z textu vytušit plíživá ztráta paměti, u spisovatele Márqezova založení asi nejhorší noční můra.
Hodně prostoru Gerald Martin věnuje Márquezově politické angažovanosti. Jeho zaměření kolísající mezi komunistickým a socialistickým světonázorem je kolikrát pro našince těžko přijatelné, především léta trvající a vlastně neměnný obdiv k Fidelu Castrovi. Z vlastního Márquezova života lze mnohé odvodit, navíc Latinská Amerika má zřejmě své vlastní pojetí a vnímání politických směrů, které se asi nedají zcela pochopit ze zkušenosti Středoevropana. Prostě k Márquezovi tahle stránka jeho osobnosti patří a pravdou je, že čtenář jeho knih, milovník krásné literatury, tohle většinou řešit nemusí, když nechce. Biografie končí velkolepou akcí na počest Márquezových osmdesátin v Cartageně. Martin, sám účastník, jako by se nechal unést slávou okamžiku, vyjmenovává obdivně světové veličiny přítomné na kongresu svolaném na Mistrovu počest a v samém závěru ho nechá promluvit: „Ještě dobře, že jste tu byl,“ říká Márquez svému životopisci, „takže můžete lidem potvrdit, že jsme si to nevymysleli.“
Jiří Hájíček(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005. www.hajicek.info
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].