SOS z Chebu podruhé: Musíme selektovat, přitom by Německo pomohlo

Primář chebské interny Stanislav Adamec v první polovině ledna vzbudil celostátní rozruch ojedinělým varováním, že jeho nemocnice nestíhá a pacientům už nemůže dát adekvátní péči. Krajský a celostátní dispečink poté začal víc pacientů odvážet do jiných krajů, nově byl k tomu vyčleněn i vrtulník. Podle Adamce je ale situace pořád špatná a vláda ji přehlíží. „Okolnosti nás bohužel stále nutí pacienty selektovat. Musíme se běžně rozhodovat, kterému z pacientů umožníme připojení na plicní ventilátor a kterému ne. Obdobné je to s otázkou umístění pacienta na lůžko pro intenzivní péči,“ uvedl Adamec v sobotu v nové výzvě, kterou s dalšími občany Chebu poslal do médií.

Hlavním sdělením stěžovatelů je, že nedává smysl dál otálet s žádostí o pomoc v blízkých německých nemocnicích. Místní o to usilují už od první lednové výzvy, převozy ale nejsou možné bez oficiální žádosti žádost ministerstva zdravotnictví, které tlak odmítá s tím, že pro pacienty je dost lůžek jinde v Česku. Praxe ale podle Adamce ukazuje, že zdejší kapacity nestačí nebo jsou moc daleko. „Nechápu to, zřejmě je to fanfarónství a nechtějí přiznat chybu. Nebo nám to chtějí dát sežrat za to, že ANO tady v kraji skončilo v opozici,“ soudí Adamec. V rozhovoru popisuje, co selektování v praxi znamená, kde začíná nepřípustná eutanázie a jak nedostatek lůžek na pacienty dopadá.

Svou druhou výzvu začínáte sdělením, že „situace v chebské nemocnici se za poslední dva týdny přes snahu převážet covidové pacienty do jiných nemocnic v České republice nijak nezlepšila“. Jaká tedy situace je?

Začalo se o nás mluvit, takže je víc přesunů do jiných krajů, dispečink nám vychází víc vstříc. Ale má-li jít o přesuny pacientů na stokilometrové vzdálenosti, není to ideální. Byl vyčleněn vrtulník, ovšem i to má svá úskalí – za špatného počasí vrtulník nelétá, navíc podle mě jde o zbytečně nákladné řešení.

Celostátně počty lidí s covidem v nemocnicích za poslední dva týdny mírně klesly. U vás ne?

Ne, pacientů neubývá. Denně jich musíme odsouvat řádově 10 až 15, abychom měli lůžka pro ty, kteří přijdou. Nemocnice je pořád plná. Čím víc pacientů přijmeme, tím víc jich to poté generuje na intenzivní péči, ale ta je kapacitně omezená. A tak musíme selektovat, kteří intenzívní péči dostanou. Jestli někdo tvrdí, že to tak není, nemá pravdu – je plno a děje se to.

Co to znamená „plná nemocnice“? Neakutní péče je zrušena a veškerá kapacita se věnuje pacientům s covidem?

Ano, my jsme malá nemocnice, část areálu je navíc rekonstrukci, takže v lůžkové části řešíme v podstatě jen covid. Kapacity nejsou - a i kdyby byly, tak stejně není personál, jak je to v odlehlých regionech běžné. Standardních lůžek teď máme v nemocnici 69, z toho 15 necovidových. V intenzivní péči máme 16 lůžek, všechna jsou covidová. Necovidovou intenzivní péči jsme byli nuceni zrušit, jsme závislí na Sokolově a Karlových Varech.

Co se děje, když je nemocnice plná a sanitka přiveze další pacienty?

Na ambulanci máme čekací covidový pokoj, kde prakticky non-stop čeká čtyři nebo pět pacientů na volné lůžko. Část lůžek se uvolňuje po lidech, kteří zemřou, stabilní pacienty odsouváme v maximální možné míře do jiných zařízení v kraji. Uvolněná lůžka jsou ale hned zas plná. Opravdu se dostáváme každou chvíli do situace, kdy není kam lidi dát.

Co děláte pak? Co obnáší pacienta „odsunout“?

V rámci kraje jsou vyčleněna zařízení, která nám pomáhají - třeba léčebny dlouhodobě nemocných. Pro těžší případy hledáme kapacity v jiných nemocnicích přes krajskou koordinátorku. Je to neustále vyjednávání a telefonování. Noc většinou ustojíme v rámci kraje, přes den se odsouvá mimo kraj.

Platí, že za normálního stavu by standard poskytnuté péče vypadal jinak?

Samozřejmě. Covid není běžný bakteriální zápal plic, kdy pacient leží v nemocnici s antibiotiky pět dní, zaléčí se a může domů. U covidu bývá léčba delší. Pacienti jsou závislí na kyslíku, proto je nemůžete nikam pustit. I když se zlepší, stále potřebují malé dávky kyslíku, aby organismus zůstal okysličen. U nás se ale někteří pacienti neohřejí ani tři dny. Další problém je také v tom, že pacienti do nemocnice přijíždějí už ve vážném stavu, po týdnu nebo dvou doma v horečkách. Tedy až poté, co u nich dojde ke zlomu, přestane se jim dobře dýchat a léky použitelné v počáteční fázi onemocnění už na ně většinou nemají žádný efekt.

Odsouváte i takové pacienty, které byste si za normálního stavu v nemocnici nechal?

Ano, selektujeme pacienty, u kterých víme, že když se zhorší, nebudeme jim mít co nabídnout. Je-li omezená kapacita, musíme přihlížet ke zdrojům nemocnice. Pokud víme, že jim intenzívní péče už nijak nepomůže, posíláme je pryč.

Posíláte pryč i lidi, u kterých je šance, že byste je za normálních okolností mohli zachránit?

To je otázka, zda přímo zachránit. Jakmile se u starých lidí spojí covid s dalšími chorobami, výsledky bývají špatné, úmrtnost je vysoká. Za normálních okolností, když tu možnost máte, tak tomu člověku šanci dáte. Ale pokud jde o případ, kdy je někomu přes 80 a má další choroby, pak ani nemá smysl ho do intenzivní péče posouvat, abychom nezabírali místo někomu, kdo je perspektivnější. Pokud vyčerpáte lidské a materiální zdroje, musíte přistoupit k určité selekci. To se prostě děje.

Jak takové rozhodnutí v praxi chodí?

Prostě vyberete člověka, který má větší perspektivu. Jednoho na ventilátor dáte a druhého necháte na kyslíku. Když se začne zhoršovat, dostane nakonec morfium, aby se nedusil zaživa, a umře. Je to standardní každodenní proces.

Dá se říct, že otevření převozů do Německa – jak o to usilujete ve vaší výzvě – by pomohlo víc životů zachránit?

Ano. Volná kapacita intenzívní péče možná někde v Česku je, celostátně ještě rezervy mohou existovat. Ale v nejpostiženějších regionech už ne. U transportu potřebujete, aby byl co nejrychlejší a nejšetrnější, možnost vzdálených přesunů je přirozeně omezená. Narážíme i na logistická omezení, na to se často zapomíná. I když někde vyjednáme volné lůžko, nemusí být hned k dispozici sanitka s lékařem. Ranní převoz se někdy posouvá i do čtyř odpoledne. Proto ta iniciativa, abychom mohli přesouvat pacienti i do Německa. Pro řadu pacientů by to bylo šetrnější. Rozhodně víc než třeba pětihodinový převoz, který jsme měli do Českých Budějovic.

Ve výzvě uvádíte příklad, kdy jste po žádosti o vrtulník dostali volné místo až na Vysočině, což lékaři nakonec zamítli. Co se s pacientem stalo?

Přesouval se někam jinam, ale podrobnosti nevím. Těch přesunů a práce je tolik, že už nemáme čas volat, jak každý pacient dopadl. Přelet na Vysočinu jsme uváděli i z jiného důvodu – sice nejsem ekonom, ale někdo by měl spočítat, jestli se tak dlouhý let skutečně vyplatí víc než převoz a léčba v Německu.

Je v Německu skutečně volno? Platí, že vám pomoc nabízejí?

Ano, podle rozhovorů, které vedl náš hejtman, se Německo s pomocí samo nabídlo.

Na čem tedy pomoc vázne?

Jde o mezistátní věc, kde dohoda kraje nestačí. Musí jít o iniciativu vlády, která ale nejspíš nechce dát najevo slabost, že situaci sami nezvládáme. Doplácejí na to pacienti. Z hlediska optimální péče je transport na krátkou vzdálenost určitě jednodušší než dělat logistické harakiri v rámci celé republiky.

Nenapadá vás jiný motiv než to, že vláda nechce dát najevo slabost?

Nevím, nenapadá. Beru to jako určité fanfarónství, že náš systém je přece robustní a zvládneme to. Každý přece chápe, že v tom žádná slabost není. Pokud druhá země nabízí pomoc, proč ji nevyužít? Příště to může být naopak.

Jeden z argumentů ministra zdravotnictví údajně byl, že Německo má svých starostí dost a situace je tam také špatná. Vy uvádíte, že přinejmenším v příhraničních nemocnicích to tak není. Pořád to platí?

Vycházím z toho, že svou kapacitu sami nabídli. Víme, že místa tam jsou. Kdykoli jsme tu měli v nemocnici německé občany, letos už byli minimálně dva, tak nebyl problém ho odsunout. Stačilo zavolat a přebírali si ho ještě ten den.

Když mluvíte o selekci a „neperspektivních“ pacientech, došlo někdy i na takovou situaci, že byste někomu ventilátor vzali a připojili někoho jiného?

To ne. To by byla aktivní eutanázie. Tak to nefunguje, to by bylo za hranou etiky. To se naštěstí neděje.

Stává se ale, že se nedostane na všechny jako za normálního stavu?

Určitě je posun v tom, že dřív bychom na ventilátor připojili i lidi v pokročilejším věku. To se dnes nestane, na to nemáme kapacitu. Jde také o to, že víme, jak je covid agresivní a že hodně oslabení lidé už nebudou z intenzivní péče profitovat. Teď ani nedostanou šanci, protože pro ně není místo.

Dostáváte se kvůli tomu do konfliktů s rodinou?

Někdy – v případech, kdy máte vytipované lepší, stabilnější pacienty k přesunu a oni se přesunout nechtějí. Proti jejich vůli nic nezmůžeme. U nejtěžších případů ale konflikty nejsou. Lidé pochopili, že situace je taková. Dřív byli příbuzní trochu agresivnější, ale teď pod tlakem situace vzali smrt jako součást života. Dřív měli - asi pod vlivem seriálů - dojem, že se doma neumírá. Bylo běžné, že vozili příbuzné ve finálním stádiu rakoviny na poslední dny do nemocnice, i když by ti lidé daleko důstojněji umřeli doma.

Když mluvíte o lidech, kteří už nemohou z intenzívní péče profitovat: mají tedy pravdu ti, podle nichž na covid umírají lidé, kteří jsou tak jako tak na prahu smrti? Anebo byste při větší kapacitě zachránili lidí víc?

V dobách, kdy máte volné kapacity, dáte šanci i těm, u kterých nejste přesvědčeni, že uspějete, ale dáte tomu člověku šanci. I když má malou naději, tak to zkusíte. Nějak to dopadne, nemáte co zkazit. Dnes, když je naděje malá, to nezkusíte. Dáte přednost perspektivnějším lidem na úkor těch, u kterých víte, že to s největší pravděpodobností dobře nedopadne.