Co když vás zradí nejbližší?

Na úvod trochu zvláštní otázka. Co potřebujete, abyste mohli na každodenní bázi fungovat v lidské společnosti? Abyste mohli nastoupit do autobusu, nechali své dítě ve školce, objednali se na vrtání k zubaři, chodili do práce, měli blízké vztahy s lidmi? Bez čeho se nakonec neobejdete ani při čtení tohoto článku? Není to jen jízdenka, mateřinka v místě bydliště, dobré zdravotní pojištění nebo brýle na čtení. Je to základní důvěra v jiné lidi: že vás bezpečně dovezou na místo, že se vám postarají o potomka, že plomba bude sedět, že dostanete výplatu. Že si tenhle článek nevymýšlí. 

Lidský život se skládá z tisíců situací, v nichž se musíme spolehnout na jiné lidi. „Nemůže být humanity bez vzájemné důvěry,“ konstatoval zakladatel československého státu Tomáš Garrigue Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem a o téměř sto let později znějí jeho slova ještě aktuálněji. Tak jako je důvěra univerzálním tmelem společnosti, patří ovšem k základním životním zkušenostem i její ztráta. Zejména zrada blízkých osob hodně bolí a otřese všemi jistotami. Podle vědců, terapeutů i duchovních však ztráta důvěry může v důsledku člověka také posunout k větší zralosti, pokud jí dokáže správně využít. Tady jsou příběhy lidí, kterým osud takovou cestu připravil.

Podraz? Co je to podraz?

Jakubovi jeho partnerka jednou večer loni v únoru oznámila, že by si měli promluvit. Věta, která je strašákem mnoha vztahů, však tohoto osmačtyřicetiletého muže nijak nezneklidnila. Odmala vyrůstal v prostředí, kde se na druhé lidi dalo spolehnout. Měl za sebou náročné chvíle, jako byl rozchod s předchozí partnerkou, během jednoho roku mu zemřeli otec a bratr, který se narodil s těžkým postižením.

Prožíval obvyklé zdravotní neduhy středního věku, bolela ho záda a trápilo ho, že si jako úředník jedné z pražských městských částí moc nevydělá. Nikdy ho ale nepotkalo nic, co by zralým mužem s hotovou osobností skutečně otřáslo. „Žil jsem pod šťastnou hvězdou, nezažil jsem žádný podraz nebo zradu od blízkého člověka,“ vzpomíná dnes Jakub. „Když se to stalo, vlastně jsem tomu ani úplně nemohl uvěřit.“ 

Sice si prý všiml, že přítelkyně, s níž tehdy žil celých třináct let, v poslední době ve vztahu k němu trochu ochladla, vzdálila se, trávili spolu méně času než dřív... Trochu ho to znepokojilo, ale nijak zásadně. „Byl to takový divný pocit, prostě mi začala blikat kontrolka, že něco je jinak,“ říká Jakub a dodává, že ani opakované rozhovory na toto téma nic nepřinesly. „Ptal jsem se několikrát, jestli se něco děje a jestli je všechno v pořádku. Řekla mi, že se nic neděje, ať si nedělám starosti. Tak jsem si starosti nedělal. Myslel jsem si, že zkrátka něco řeší a chce si to vyřešit sama.“ 

Když dnes přemýšlí nad svým postojem, který se zpětně může jevit jako trochu naivní, uvědomuje si, že předchozí dlouhodobá zkušenost mu zkrátka nedávala důvod své přítelkyni nevěřit. Jejich vztah sice prošel různými krizemi, ale trval už třináct let a nezdálo se, že by měl v dohledné době skončit. „Partnerce jsem věřil stoprocentně, nedovedu si ani jinak blízký vztah představit,“ říká Jakub.