Trable ministra Blatného: lidé utíkají, čísla nesedí

Po svérázné pondělní rezignaci národního očkovacího koordinátora Zdeňka Blahuty skončil na ministerstvu zdravotnictví další důležitý člověk. Z postu náměstka pro zdravotní péči, pod kterého spadá hlavní agenda úřadu, odchází k úterku ze dne na den Aleksi Šedo. Od září jde o třetího končícího náměstka. Do funkce za něj nastupuje Vladimír Černý, který na ministerstvu od jara působí jako vedoucího klinické skupiny COVID-19 a od podzimu jako garant celostátního dispečinku pro koordinaci covidové lůžkové péče.

V nejužším ministerském týmu, který řeší epidemii, působil Černý už za obou předchozích ministrů. Je jedním z hlavních lidí, pokud jde o zásobování ministra a vlády daty. Patří spíš k těm, kteří se je snaží nevykládat katastroficky a hledají v nich maximum prostoru pro skloubení pandemického boje s co nejnormálnějším fungováním země. A v nynější těžké době se takový pohled na věc dobře poslouchá.

Ministr je pod tlakem kývnout na rozvolnění restrikcí (naposledy od komunistů, které si vláda vybrala jako partnery pro další prodlužování nouzového stavu) - ale vývoj epidemie se příliš nezlepšuje, očkování se rozbíhá pomalu a Evropou se šíří nové, rizikovější mutace. Blatný pod tlakem vykazuje zjevné tendence nechat se uchlácholit a situaci zlehčovat, a pokud personální kolotoče na ministerstvu tuto tendenci ještě prohloubí, nelze je brát jako dobrou zprávu.

Nikdo za nic nemůže

„Mějme stále na paměti, že na infekční nemoci se umírá a nadále i bude a že úmrtí na COVID-19 není známkou selhání péče, systému, MZ nebo státu,“ napsal Černý do jedné z prezentací v září, kdy vláda situaci podcenila a po sérii chybných rozhodnutí urychlila nástup silné druhé vlny.

Černý také patří k stoupencům názoru, že je třeba při nastavování restrikcí hlídat hlavně kapacity zdravotního systému – a že dokud je lůžek v nemocnici dost, není třeba v zemi za každou cenu utahovat šrouby. To zní logicky, nicméně tato strategie je zrádná v tom, že se nemocnice opakovaně nechávají naplnit až na hranu svých možností.

To vede jednak k vyčerpání personálu a snížení standardů péče, ale i čistě matematicky k toleranci vyššího počtu úmrtí. A to z toho důvodu, že určité procento nemocných na covid vždy zemře, a pokud se hustá česká síť nemocnic nechá nemocnými naplnit až po okraj, stoupne poté zákonitě i počet mrtvých.

A Blatný – soudě podle jeho nejnovějších výroků – má pro volnější přístup a uklidňující interpretaci dat slabost. V nedělní diskusi v pořadu Otázky Václava Moravce Blatný v rozporu s obvyklým výkladem dat popřel, že by se dopad koronaviru na Česko vymykal světovým standardům. Svůj výklad doplnil tvrzením, že Česko vykazuje úmrtí na koronavirus příliš poctivě a že jen "zhruba 30 procent ze smrtí, které vykazujeme, je jednoznačně spojeno s koronavirem".

Většina (60 procent) z těch, kteří zemřou a jsou předtím pozitivně testováni, podle Blatného umírá z většího počtu důvodů. Právě Černý nyní vede podle Blatného skupinu, která má zpětně z úmrtních listů na vzorku zemřelých prověřit, „jak to opravdu je“.

Patnáct procent navíc

Hlubší bádání lze samozřejmě kvitovat jako snahu pochopit stav věcí. Vzhledem ke zkušenostem se snahou ministerstva lakovat věci kolem covidu na růžovo lze ale zároveň snadno propadnout podezření, že šetření má také dostat nezvládnutou pandemie v Česku do lepšího světla.

Což je při pohledu na základní data čím dál těžší. V celosvětovém srovnání je Česko za celou dobu pandemie už páté nejhorší v počtu potvrzených úmrtí na covid na milion obyvatel (za San Marinem, Belgií, Slovinskem a Británií). Námitka, že špatné umístění souvisí s poctivým vykazováním, neobstojí. To je vidět z hlubších analýz i při jednoduchém srovnání všech úmrtí bez ohledu na příčinu.

Podle pravidelné aktualizace úmrtnostních tabulek, kterou vydává Český statistický úřad každé úterý a tentokrát v ní je obsažen už skoro celý rok (jde o data až do 51. týdne), loni v Česku umřelo 124 423 lidí – skoro o 15 procent více oproti průměru za poslední čtyři roky. V Německu, na které se Blatný v televizní diskusi odkazoval, činí tato „nadúmrtí“ loni jen čtyři procenta. V rámci EU je Česko v tomto měření podle dat Eurostatu výrazně horší než průměr a kvůli velkému počtu úmrtí v posledních týdnech se dál zhoršuje.

Z českých dat je přitom patrné, že úmrtí nad obvyklý stav vyskakovaly hlavně v měsících, kdy byla covidová situace nejvážnější – jinými slovy celková úmrtí skoro stoprocentně korelují s potvrzenými úmrtími na covid, což jen potvrzuje tezi, že skutečná úmrtí na covid jsou ještě vyšší než vykazovaná a že žádné jiné vysvětlení pro nadprůměrné umírání neexistuje.

"Je třeba říct věci natvrdo. To, co se stalo na podzim loňského roku a děje se stále, je největší umírání v této zemi od druhé světové války. Poprvé od té doby v České republice poklesne průměrná doba dožití u nás,“ prohlásil minulý týden k diskusi o interpretaci úmrtnostních tabulek v Českém rozhlasu biochemik a prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka.